Co pohled na dějiny, to jejich výklad. Klasickým dílem o historii církve jsou Franzenovy Malé dějiny církve. Díky tomu, že církev není snadno uchopitelný jev, dočteme se v nich i leccos o samotných politických základech Evropy.
Dnes máme EU a NATO, středověk měl církev a císařství.
Malé dějiny církve Augusta Franzena
Církevní historik a katolický kněz Franzen přistupuje k látce o mnoho jinak než evangelikál James B. North. Jeho fundamentální Malé dějiny církve vyšly již roku 1965, kdy symbolicky skončil II. vatikánský koncil. Bezpochyby je to první text o historii církve, po níž by měl člověk sáhnout. Rozhodl jsem se však poreferovat o knihách v takovém pořadí, v jakém jsem je četl. MDC jsem měl k dispozici v českém vydání z r. 1991.
Na rozdíl od Američana North byl Franzen Němec. Má tedy mnohem blíž specifikům naší střední Evropy. Franzenův styl se nevyhýbá patosu a jeho postup je subjektivní, hodnotící, ovšem podložený prameny. I historik má právo na soud. Myšlenkově tento badatel vychází z ideje západoevropské jednoty, ztělesněné křesťanstvím a západním císařstvím (Svatou říší římskou).
Z jeho knihy pro mě vyplynulo, že přívlastek katolický zahrnuje dva odlišné významy: 1. katolický = obecný, univerzální, ba dokonce „ekumenický“; v tomto smyslu mezi „katolíkem“ a „křesťanem“ není rozdíl: v tomto smyslu existuje jen jedna univerzální církev, do níž patří všechny jednotlivé obce (sbory, farnosti); 2. katolický v konfesijním smyslu (› katolický = římskokatolický): katolicismus jako od doby Lutherova vystoupení (1519) jedna z konfesí s křesťanským základem vedle luteránství, kalvinismu, metodismu, presbyteriánství aj.; v tomto druhém ohledu tvoří katolíci pouhou podmnožinu křesťanů. Nutno mít na paměti, že pro řadu křesťanů dodnes existuje jen jedno křesťanství, jedna církev. V dvojím významu přívlastku „katolický“ – univerzální a konfesijním – jde o jazykový rozdíl, který odráží realitu jen do určité míry! Samozřejmě katolík nikdy nepřestane být křesťanem.
Ano, Franzen byl katolický učenec ve smyslu konfesijním. Jak hodnotí dobu reformace? Jeho postoj se dá shrnout do hesla: Erasmus ano, Luther ne. Je známo, že každý pohled na historii je zároveň jejím výkladem. Dnes z odstupu můžeme nahlédnout, aniž bychom chtěli urazit bratry protestanty, že Luther nebyl mužem dialogu, ve stylu vyjadřování byl stále středověkým člověkem.
Aniž by něco zakrýval, Franzen zdůrazňuje, že římská církev i ve svém „zkorumpovaném“ období renesančního papežství byla schopná sebereflexe. Nikdy se nestala Sodomou a Gomorou, v každé době se v ní našlo oněch pověstných deset spravedlivých. V žádné době z ní nepřestali zaznívat hlasy reformátorů. Tak r. 1523 četl v Norimberku Hadrián VI., před nedávným Benediktem XVI. poslední papež německého původu, otřesnou sebeobžalobu římské kurie. Proto má větší smysl hovořit o tehdejší zkaženosti kurie než o zkorumpovanosti křesťanské církve jako takové. Připisovat všem křesťanům kolektivní vinu přece nedává smysl. Prodej odpustků, který podnítil Husovo i Lutherovo vystoupení, řídila kurie. Vhled do tohoto vatikánského administrativního a soudního aparátu nabízí např. Sorrentinův seriál Mladý papež a jeho pokračování Nový papež. V duchu dramatického napětí mezi papežem a kurií se nese Weigelův životopis Jana Pavla II. Svědek naděje.
Franzenovy MCD jsou rozdělené podle historických etap: 1. Křesťanský starověk: a) období 1-311 (od počátků církve do konstantinovského obratu), b) 312-604 (od Konstantina Velikého k Řehoři Velikému); 2. Středověká církev: epochy 500-700 (do anglosaské misie), 700-1500 (Karel Veliký, Svatá říše římská), 1050-1300 (otázka jmenování biskupů, křižáci, scholastika), 1300-1500 (rozpad západní jednoty); a 3. Církev v novověku: epochy 1500-1700 (reformace a katolická reformace), 1789-1918, 1918-1965. Nyní se na jednotlivé úseky dějin podíváme blíže.
a) Raná církev: Dle Franzena Ježíš nejen učil, ale také žil ve společenství se svými učedníky. Církev zamýšlel jako dějinné a viditelné společenství. Historik zmiňuje pojmy jako „autorita pastýře“, „úřad“ a „apoštolská tradice“. Úřadem, který zahrnuje nástupnictví, se míní služba apoštolů. Apoštolská tradice, tj. předávání Ježíšova učení ke spáse, je důležitá, protože Ježíš sám nic nenapsal.
Vznik instituční, hierarchické církve odráží Ježíšovu vůli: on si křesťanskou církev přál. Položeno to máme v jeho prosbě za jednotu učedníků ve „Velekněžské modlitbě“ (17. kap. Janova evangelia): „nechť jsou [učedníci] jedno jako [Otec a Syn]“. (Jan 17,11) Ustavení hierarchie Petrem a Jeruzalémský koncil r. 47 Franzen chápe jako autentickou interpretaci Kristovy vůle. I když se v pohledu na „kouzlo počátku“ North a Franzen liší, oprávnění existence církve ani jeden z nich nezpochybňuje. Odlišují se představou o způsobu její existence.
Ano, církev měla hierarchickou podobu již brzy. Ježíš podle evangelií apoštolům nezanechal pokyny pro organizační výstavbu, museli si s ní poradit sami. Historicky mělo bezpochyby vliv uspořádání náboženských rolí v židovství. Prvotní křesťanské obce Franzen popisuje jako „učleněná společenství“ vybudovaná „podle principu jednoty hlavy a těla“. Křesťanství Franzen upřesňuje jako radostnou zvěst o vykoupení.
Co se týče předkonstantinovské církve, první soupis římských biskupů od apoštola Petra máme od lyonského biskupa Ireneje z Lyonu (140/160-202), nejvýznamnějšího teologa 2. století. Je zajímavé, s jakou rychlostí se víra šířila. Archeologický průzkum dokládá ve 3. století křesťanské svatyně v Bonnu či Kolíně, tedy v Germánii, na rozhraní Římské říše a barbarských území. Křesťanství žilo hlavně ve městech, venkov zůstával dlouho pohanský. (s. 29)
Franzen jakožto katolický historik se věnuje významným teologům starověku, tzv. Otcům: Ignáci Antiochijskému (zmiňuje ho také North, viz výše), Tertuliánovi, mučedníku Cypriánovi z Kartága (od něho pochází okřídlené úsloví „mimo církev není spásy“), Klementovi a nejvýznamnějšímu křesťanskému mysliteli před Augustinem – Origenovi (185-254). Pojednává o gnosticích, kteří si osobovali vyšší poznání, a o pronásledování křesťanů (mučednictví).
Konstantinovský obrat: Milánský toleranční edikt (F. mluví o „programu“, což je právně vzato přesnější) je vyzdvižen jako předěl. Franzen píše o „císařově radikálním rozhodnutí pro křesťanství“. Zajímavé je, že 10 let před udělením svobodného vyznávání křesťanům vypuklo jejich nejkrvavější pronásledování vůbec. S císařem Konstantinem se podzemní církev přímo změnila v církev státní, a to zákonem z r. 380; bezpochyby takovými tempem, že můžeme směle hovořit o šokové terapii: „do církve proudily celé davy“. (s. 55) V té době byly dokonce církevní dekrety nicejského koncilu (325) byly ohlašovány jako říšské zákony. Franzen soudí, že Konstantin „[s] největší pravděpodobností nikdy opravdu nepochopil nejhlubší smysl křesťanského tajemství vykoupení“, prohlašoval se za „spolubiskupa“ (možno též říct „spolupapeže“) a s klérem zacházel jako se svými poddanými.
Prohloubení křesťanského učení v prvních staletích: Dělo se na všeobecných koncilech, na nichž spolu poprvé zasedli všichni biskupové církve: „Mnozí biskupové měli ještě na těle jizvy z posledního pronásledování.“ (!) Občas panuje mylný názor, že, co nestojí doslova v Bibli, je pozdější svévolný přídavek. Je to chybná představa a ještě ke všemu naivní. Tak například ve vztahu ke Kristově božsko-lidské přirozenosti Franzen podotýká: „Písmo tu hovoří nereflektovaně“ (rozuměj v náznacích daných mezemi literární formy evangelijních zpráv a epištol).
Je zajímavé, že vyhlášení prvního papežského dogmatu se datuje do r. 449, kdy papež Lev I. Veliký poslal konstantinopolského patriarchovi list Epistola ad Flavianum, v němž ho podpořil v učení o Kristu. Dogmata obecně, tj. závazné články víry, nepocházejí od papežů, nýbrž od celé církve reprezentované koncily (církevními zasedáními biskupů) – v dnešní terminologii od „kolegia biskupů“. Franzen se daleko více zaobírá křesťanskou naukou než North: na Augustina vyčlenil rovné 3 stránky.
O pontifikátu Řehoře I. Velikého (590-604) říká, že dosáhl „světového historického významu“. Poslední pasáže o starověku jsou věnované otázce primátu. Čím to, že papež dosáhl takového významu? „Římský biskup měl záhy učitelskou autoritu“ v otázkách teologických, právních a disciplinárních. „Otázka primátu římského biskupa je složitější, než jak se často podává.“ V papeži se totiž sbíhaly tři funkce: 1. biskup římské obce, 2. jediný patriarcha západní církve (Západ znal jen jediný patriarchát: Řím), 3. nositel Petrova úřadu (čili nástupce apoštola Petra). A pak je tu historický vývoj: Když císař Konstantin přesídlil do Konstantinopole, zajistil tím papeži samostatnost. Díky tomu papežství přestálo bez potíží zánik západořímské říše r. 476.
b) Středověk – Nepochybně nejsilnější část Franzenovy knihy. Základní myšlenka: středověk = církev + germánský svět (jak jej známe např. z Wagnerova Lohengrina). Ve středověku byla církev uznávána jako morální autorita, jediný rozhodčí ve válkách. Problematické pasáže z dějepisu jako mocenské zápasy známe, Franzen však přináší něco nového. Středověk byl dobou křesťanské jednoty, kdy součinnost císařství a papežství vytvářela kulturotvornou, civilizační sílu: „vnitřní život společenství národů byl určován symbiózou církve a státu“. Obě instance se navzájem potřebovaly: Papež byl nositelem právní autority a legitimity, císaři zase disponovali vojenskou silou. „[U] Germánů mělo království silný náboženský základ.“ Po r. 700 vládli ve Franské říši vysocí úředníci za tiché přítomnosti dynastických králů. Bylo by lepší, kdyby se tito majordomové stali králi místo těch loutkových. Aby je šlechta respektovala, potřebovali k tomu doporučení od vyšší autority – římského biskupa. Tak nejvyšší úředník říše Pipin, otec Karla Velikého, konzultoval nárok na trůn s papežem Zachariášem (741-752). S papežovým souhlasem ho šlechta roku 751/752 provolala králem Franků. Na vinném kmeni Evropy rozorané divokým stěhováním národů vyrašil pod sluncem církve nový výhonek univerzálního významu: západní císařství, založené Pipinovým otcem Karlem Velikým (800-814) a později nazvané Svatá říše římská. V dějinách Západu se stala fenoménem, protože měla mezinárodní význam. Středověk byla doba plná posvátné symboliky Církev Franzen pojímá jako průkopnici rodícího se Západu, to ona zprostředkovala Evropě antické dědictví. Jeho transport na Západ nebyl samozřejmý. Umění je křehké, zub času nahlodává krásu. Kolik uměleckých děl v historii nenávratně zaniklo nebo bylo ztraceno? Doba tzv. Islámského státu nám to znova připomíná.
Děti znají od katechetů a katechetek otázku „Který svatý pokácel dub“? Odpověď zní mnich Winfried Bonifác (672-754), jemuž Franzen věnuje 2,5 stránky.. Tento málo známý řeholník, diplomat, biskup a později mučedník je klíčovou figurou raného středověku. Vysloužil si přídomek „apoštol Germánů“. V samém srdci Německa pokácel slavný pohanský Donarův dub, čímž symbolicky ukončil dobu barbarství u Germánů. Připravil půdu spojení papežství a Franské říše.
Bonifác upevnil křesťanské vědomí na území dnešního Německa a Francie. Jednalo se o necivilizované, polopohanské oblasti. Pověření k této misi dostal přímo od papeže, protože germánská šlechta bránila kulturnímu sjednocení. Nikdy v historii se žádnému duchovnímu nedostalo takového privilegia k samostatnému jednání od římského biskupa. Zřídil 9 nových biskupství (např. Řezno, Pasov, Erfurt) a založil 6 klášterů. Pro tyto své aktivity je Bonifác, působící století před Cyrilem a Metodějem, považovaný za velkého reformátora skomírajícího křesťanství ve Franské říši. Stal se jedním z duchovních otců Evropy.
Řekli jsme, že North se věnuje politice. Franzen také, ale v obecnějších konturách. Místo konkrétních skandálů ho zajímají hlavní linie vývoje křesťanské církve. Pár slov k západnímu císařství, veledůležité instanci v historii Západu. Franzen hezky srovnává význam císařského titulu s atomovou mocností. Šlechtické a panovnické tituly můžeme pro názornost seřadit od nejnižšího a po nejvyšší: hrabě, vévoda, kníže, král, císař. Západořímské císařství zaniklo r. 476 sesazením posledního římského císaře. V 8. století existovalo jediné císařství, a to na Východě: Byzantská říše. Západ byl politicky rozdrobený. V úsilí o vybudování jednotného Západu za pomoci císařství se Karel Veliký snažil vyrovnat Byzanci.
Nejmocnější panovník středověku Karel Veliký inspirován Augustinovou vizí Božího státu vytvořil křesťanskou západní univerzální říši, později zvanou Svatá říše římská (800-1806). Středověk neznal oddělení náboženství a politiky, proto Franzen u Karla přiléhavě mluví o „politické religiozitě“; tento panovník sám sebe považoval za novodobého krále Davida. Na císaře ho papež korunoval r. 800. Obnova císařství byla důležitá, protože ústřední genetickou informaci v paměti Evropy nesla zaniklá Římská říše. „Papež Lev III. vyškrtl jméno byzantského císaře z liturgických modliteb a nahradil jej jménem Karlovým. (…) Tím však opět vstoupilo v život západní císařství. Říšská idea (…) určovala obsah a směr dějin západní Evropy v příštích staletích.“ (s. 117-118)
Jeden z komentářů k Malým dějinám církve na portálu databázeknih.cz zmiňuje, že Franzen má své oblíbence. Těmi jsou západní císaři, většinou Němci, ale též Španěl Karel V. Ti totiž spolu s papeži zajišťovali Evropě politickou stabilitu. Císařství a papežství byly spojené nádoby: když upadlo jedno, upadlo i druhé. Jinými slovy středověk znal dvojí vrcholnou autoritu: papežství a císařství. Když se řekne císařství, představíme si moc. Přinášelo však něco životně důležitějšího: mír. Bez univerzálního panovníka by se šlechta uválčila k smrti. Tak Jindřich III. (1039-1056) „prosazoval císařským zákonem ideu všeobecného Božího míru“.
U Northa jsme zmínili jeho zájem o excesy raněfeudálních papežů. Franzen tuto temnou kapitolu zvanou saeculum obscurum, temné století (ve skutečně 166 let), přináší poctivě na přetřes. Období 880-1046, které se datuje od zániku karlovské říše do počátků reformy, označuje „strašlivý úpadek“ papežství. Bez ochrany císaře byl úřad římského biskupa vydán všanc „mrzké hře šlechtických rodů Crescentiů [křešentyjů] a Tuskulánů“, které na Svatý stolec dosazovaly vlastní příslušníky: „papežové byli dosazováni a sesazováni, zapuzováni, vězněni a vražděni“. V oné době „obraz římského stolce naprosto neodpovídal jeho univerzálnímu významu“. (s. 122) Franzen si při bilancování temné epochy nebere servítky: „Roku 962 přitáhl [král] Oto [Veliký] se silným vojskem [z Německa do Říma] a zbavil církev největšího škůdce, nehodného papeže Jana XII. (955-963)“ (s. 124) Římané tehdy přísahali, že papeže již nikdy nebudou volit bez císařova souhlasu. Vyskytli se i prašpatní kandidáti. Uvědomme si: papež byl vladařem Říma jako oblasti (primátorem), potažmo Papežského státu (knížetem), a zároveň hlavou všeho křesťanstva; jednotlivé se promítalo do obecného a obecné do jednotlivého.
Ve středověku tvořil sbor biskupů stabilizační státní prvek. Proto se učíme, že Karel IV. „povýšil pražské biskupství na arcibiskupství“. Výraz kacíř neoznačoval nevěřícího, nýbrž vyvrhele, společenského vyděděnce, psance, ono pověstné nabarvené ptáče v hejnu. V liberální společnosti poznamenané ztrátou společenství je těžké si to představit, ale bylo tomu tak. Ještě přiléhavěji můžeme kacíře přirovnat k člověku v insolvenci. Kdyby se středověk nezakládal na jednotné politicko-náboženské kultuře, nepředstavovalo by bludařství společenský problém. Po celá staletí byla víra věcí veřejného zájmu.
Jakým dalším tématům se MDC věnují ve spojitosti se středověkem? Konflikty jsou běžné, ale můžou mít ironické příčiny. Koho by třeba napadlo, že zápas mezi císařstvím a papežstvím se vyvinul z hnutí pro reformu církve? Není reforma, naplňování změny, v běžných představách nápravou situace a nikoli jablkem sváru? Známý boj o investituru se týkal práva jmenovat biskupy. Ta si osobovali světští velmoži, aby biskupství mohli tunelovat. Mezi náboženstvím a zneužívaným náboženstvím je rozdíl, který průměrný Čech bohužel nedělá.
Povšimněme si, jak Franzen výrazná dějinná období umí líčit s celou jejich dynamikou a gradací, např. spor o investituru. V r. 1076 při střetu mezi papežem Řehořem VII. a císařem Jindřichem IV. „[s]vět úžasem zatajil dech“, když mravně bezúhonný Řehoř dal císaře do klatby, a tím ho postavil mimo křesťanské společenství. Následovala proslulá kajícná pouť do Canossy. Výsledkem známé gregoriánský reformy byla nezávislost duchovenstva na šlechtě mimo Itálii. Od 12. stol. po současnost mají biskupové sídelních měst povinnost jednou za 4 roku vykonat tzv. návštěvu „ad limina“ u římského pontifika. Rozštěpení univerzální křesťanské církve r. 1054 na Západ a Východ hodnotí Franzen jako tragické nedorozumění.
Mnišství nazývá „novým duchem Západu“. Udiví, jakou vitalitou přispěly nové řeholní řády k obnově církve. Např. řád cisterciáků měl pro inovativní obdělávání půdy civilizační význam. (Více k tomu viz T.E.Woods: Jak katolická církev budovala západní civilizaci) Některé fenomény obyvatele postateistické země budou málo známé jako kanovnické kapituly. Těmito společenstvími církev reagovala na potřebu zajistit kněžím lidské zázemí, aby nebyli sami (středověk znal společný život, ale nikoli sociální stát). Vznikaly kolem katedrály či ekonomicky samostatných kostelů.
O křižáckých výpravách Franzen říká, že jejich „náboženská podstata se nedá popírat“. Zčásti se věnuje i „jednomu z nejpodivnějších středověkých jevů“, který North opomenul: rytířských řádům (templářům, johanitům, německému řádu). Ty představovaly spojení řeholního a vojenského života, mnich a vojáka. I přes brutalitu, která je doprovázela, nehodnotí křižácká tažení záporně: „[v]ýpravy mocně posílily vědomí západního společenství“. (s. 147) Dochází tak ke stejnému závěru jako North.
Ve světle toho, co jsme uvedli o kacířství, je nutné přistupovat k fenoménu inkvizice (od r. 1231). Původní záměr byl, aby fungovala jako strážkyně společenské pořádku; výsledné zneužití má za vinu pověrčivost, fanatismus, ale také stav středověkého práva (neznalo presumpci neviny ani důstojnost lidského života). Jak se s tím vyrovná seriózní katolický badatel? „Tak začala jedna z nejsmutnějších kapitol církevních (a obecně evropských, pozn. LV) dějin. Nelidským praktikám brutálních mučitelů nebyly položeny žádné meze. Bylo prolito mnoho nevinné krve a lidstvo postihla záplava krutosti a utrpení. (…) Zaslepení fanatikové přinesli lidem nesmírné strasti ve jménu Ježíše, milosrdného Pána horského kázání a radostného poselství o vykoupení. Můžeme to jen konstatovat s hlubokým studem a zděšením, pochopit to nedovedeme.“ (s. 151-152) Zaznívá tu bezmoc nad zjištěním, s níž se jako lidé informované doby můžeme identifikovat.
Franzen se u velkých středověkých žebravých řádů (františkánů a dominikánů) a středověké učenosti, které North odbyde na pár odstavcích, pozastavuje déle. V oblasti teologie čteme o Anselmovi z Canturbury, Petru Abelardovi, Petru Lombardovi (autor známé středověké učebnice), Albertu Velikém, Tomáši Akvinskému a Bonaventurovi. Vzdělanosti požívala společenské prestiže: „Promoce na doktora na některé univerzitě se rovnala udělení šlechtictví!“ (s. 157) Kromě duchovenstva a šlechty se objevila třetí „světová autorita“: vzdělanci (dnešním žargonem intelektuálové).
Poslední zápas mezi císařstvím a papežstvím se odehrál v letech 1198-1303. Představuje období od nejmocnějšího papeže všech dob Inocence III. (1196-1216), současníka Františka z Assisi, po ponižující „domácí vězení“ papežů ve Francii. Nejmocnější papež, to samo o sobě zavání korupcí. Inocenc III. musel být nejméně tak zvrácený jako Alexandr Borgia, který si Svatý stolec koupil, že? Nikoli. Je to otázka historického kontextu. Inocenc III. byl politik a zároveň pastýř. Od jeho doby se pro papeže používá titul „náměstek Kristův“. Stal se z něho světový rozhodčí ve všech nedořešených sporných otázkách. V Německu zuřila občanská válka, a tak na papežství přešly „staré úkoly císařství“: ručení za právo a mír. Evropští králové se stali symbolickými poddanými Inocence III., který jim jejich země uděloval v léno.
14. století se nese ve znamení hegemonie Francie, avignonského zajetí papežů a velkého západního schizmatu. Vzrůstala právní a politická úloha koncilů, k nimž se král v zápase proti papeži mohl odvolat. Po smrti císaře Karla IV. v r. 1378 se církev kvůli dvojpapežství (=schizmatu) ocitla v nejtěžší krizi v historii, která trvala 40 let a vyústila v kostnický koncil a vystoupení Jana Husa. Jeho kostnickému koncilu Franzen věnuje tři strany svých MDC. Nelze z nich mít neodbytný pocit, že Husa semlely mlýnské kameny historie.
Hlavní chyba renesančních papežů (1447-1521) podle Franzena spočívala v tom, že se zajímali jen o italský Papežský stát, vystupovali proti německému císaři a ignorovali potřebu reformy církve; její provedení také ztěžovala turecká hrozba na Východě. Vyznačovali se svatokupectví (simonií), tedy prodáváním církevních úřadů, a bezmocným protěžováním vlastní rodiny, tzv. nepotismem. Pramálo sympatií Franzen chová k známému papeži-vojevůdci Juliovi II., kterého North naopak vyzdvihuje jako nejvýznamnějšího renesančního papeže. Jeho portrét ve filmu Ve službách papeže není nelaskavý.
Reformace – Co se dozvíme o Martinu Lutherovi? Reformaci Franzen pojímá podrobně. Doba pozdního středověku byla poznamenaná šlechtickým monopolem v církvi. „Zbožnosti nejvíce škodila lehkověrnost, žádost zázraků, pověra, hrůza z pekla a ďábla a zrůdná honba za čarodějnicemi.“ Nepoznáváme v tom naši postfaktickou dobu emotivní pravdy a oslabeného rozumu?
V době těsně před reformací (1517) se sociální nůžky rozevíraly napříč církví. Propletení šlechty a církve, moci a vlivu, napáchalo strašlivé škody. „Ve vrcholném středověku sílil v církvi stále více právnický postoj. Proto se šířila nechuť k instituční církvi.“ (s. 182-183) Lidé začali hledat náboženské uspokojení na vlastní pěst. Ovšem situace v Německu Lutherovy doby byla jiná: „lidé žili v církvi a s církví, stejně jako církev žila v lidu a s lidem“. (s. 187) Popis historie se neobejde bez rozlišování.
Franzen si všímá Lutherova psychologického vývoje, například známému zážitku ve věži při četbě novozákonního Listu Římanům. Teologický postoj Martina Luthera se dá zjednodušeně shrnout do hesla „stačí věřit“ (sola fides). Doktor teologie a bývalý augustiniánský mnich Luther se stal katalyzátorem sociálního nepokoje, „tlumočníkem všeobecné nespokojenosti“. Když dal ušlechtilý papež Hadrián IV. v Norimberku na přelomu r. 1522-1523, pět let po Lutherově vystoupení, předčítat otřesnou sebekritiku kurie a sliboval důrazné zavedení reformy, bylo již pozdě. Málo známá je skutečnost, že katolická strana usilovala až do 60. let v Erasmově duchu o sjednocení s protestanty. Velice pozitivně je hodnocený císař Karel V. (1519-1556) jako upřímný křesťan, který silou své osobnosti připravil půdu velkému tridentskému koncilu.
Dostatečně se Franzen věnuje Ignácovi z Loyoly, zakladateli jezuitského řádu. „Byl jedním z největších mystiků; jeho mystika však byla bez jakéhokoli subjektivního blouznění.“ Pokud máme problém s výrazem mystik, můžeme si za něj dosadit sousloví „mistr modlitby“. Velkou jeho zásluhou zůstává, že rozvinul spiritualitu svobody, oproti Augustinově příliš jednostrannému důrazu na milost. Církev pojímal jako vyšší autoritu.
K inkvizici a honu na čarodějnice: „Nejhůře řádila inkvizice všude tam, kde vládli Španělé.“ Slídila i po kardinálech. Jde o jednoznačné zneužití moci a náboženství. „Španělská inkvizice byla státní zařízení.“ Možná si v této souvislosti vzpomeneme na Poeovu povídku Jáma a kyvadlo, v níž mučeného inkvizitory zachrání vpád napoleonské armády. Co se týče čarodějnic, „pronásledování domnělého ďábelství“, šlo o dobovou paranoiu založenou na pověrčivosti. Dnes bychom řekli: mocná konspirační teorie; Franzen mluví o „masové neuróze“. Význam je týž.
Obraz spiknutí a představa zlé vůle mají k sobě blízko. Hon na čarodějnice řádil hlavně v l. 1590-1630. Koho by napadlo, že mor nebyl považovaný za Boží trest, jak ho líčí Camuseho stejnojmenný román, ale za dílo zlovolných travičů vybavených morovými mastmi a prášky? Nejednalo se o specifikum katolicismu, nýbrž o ducha doby: „Také Luther, Kalvín a ostatní reformátoři věřili v existenci čarodějnic a bojovali proti nim ohnivou smrtí.“ (s. 233) Proti procesu s čarodějnicemi bojovali německý jezuita a básník Friedrich von Spee (1591-1635). Franzenova snaha o vyváženost výkladu imponuje. Velice zajímavé jsou kapitoly o misiích, zvláště o jezuitské misii v Číně. Ta je zajímavé i pro nenáboženského člověka, protože představuje fascinující komunikaci mezi kulturou staré Číny a evropskou civilizací.
S francouzskou revolucí „škrtem pera zmizel celý středověký feudální řád.“ Zásadní odluka církve a státu proběhla vyhlášením zákona v r. 1795. (V moderní době pak roku 1905. Francouzi tomu říkají „laicité, tj. nekonfesnost – přísná neutralita, co se týče náboženství a politici. Bylo to oni, kdo zabránil, aby v předmluvě Evropské ústavy byla byť jen zmínka o křesťanských kořenech Evropy.)
19. a 20. stol. Franzen pojednává velice stručně. I. vatikánský koncil – definování papežské (přesněji církevní) neomylnosti požadovali tehdejší kardinálové a biskupové. Papež Pius v r. 1864 ostře vystoupil proti liberalismu. Nauku o primátu a tzv. neomylnosti papeže obsahuje konstituce Pastor aeternus (Věčný pastýř, 1870). K duchu tehdejších diskuzí: „Skoro všichni [zástupci kolegia biskupů] souhlasili s faktem papežské neomylnosti o sobě, domnívali se pouze, že v současné době je nevhodné vyhlašovat ji za dogma.“ S dogmaty jako takovými církev obecně šetří. Tři historicky poslední pocházejí z let 1854, 1870 a 1950. Jan Pavel II. ani Benedikt XVI. toto právo rozhodnutí „ex cathedra“, tj. „ze stolce“, neuplatnili.
Církev ve Třetí říši – Předkoncilní Svatý stolec nacházel jen malé pochopení pro liberální demokracii. Šok ze ztráty Papežského státu v roce 1870 byl příliš zakořeněný. Pro kardinály bylo nesnadné najít cestu k modernímu světu. R. 1933 uzavřelo hitlerovské Německo konkordát se Svatým stolcem. Později se z této kontroverzní mezinárodní smlouvy stal právní prostředek boje proti nacismu. (Viz film Šarlatový a černý o zápasu mezi prefektem Kongregace pro nauku víry a velitelem římského gestapa.)
V poválečném vývoji církve došlo k posunu. Pius XII. (1939-1958) vedl církev jako manažer, Jan XXIII. (1958-1963), který zahájil II. vatikánský koncil, zase ohlásila decentralizaci, a tím i demokratizaci, v níž pokračuje současný pontifik František. Pro samý koncil vyčlenil Franzen téměř 9 stran. Vyzdviženo je vyhlášení náboženské svobody a fakt, že koncil nestanovil ani jediné dogma. V praxi to znamenalo volnou ruku v realizování jeho učení. Vyzdviženy jsou literární činnost „papeže dialogu“ Pavla VI. (1963-1978) a zahraniční cesty Jana Pavla II. (celý pontifikát 1978-2005). Český čtenář uvítá doslov překladatele o historii křesťanství v českých zemích, zvláště pasáže (bohužel stručné) o rakouském katolictví, které „bylo plytké“. Prolnutí habsburské monarchie a katolického vyznání – tedy aliance oltáře a trůnu – vedlo ke vzniku nových křesťanských církví na území Československa.
