Uzdravení, nebo spása? aneb O charismatu (o církvi VI)

Při cestě vlakem se může stát ledasco. Řekl bych, že většina jízd je nudných. Ovšem jsou i výjimky. Například když vám do kupé vpadne skupina ztlučených fotbalových fanoušků. Něco takového se nepřihodí každý den.

Zhruba před měsícem si v open-space vagonu naproti mně sedl posmutnělý pán s huňatým obočím. Vypadal zkroušeně. Oba jsme mlčeli. Já jsem byl zabraný do knihy, on byl zabraný do knihy. Ve vzduchu visel rozhovor.

Měl rozevřenou paperbackovou knihu a zaujatě v ní studoval mapku. Bible, jehovista, říkal jsem si. Několikrát se mi zdálo, že si chce začít povídat, jako by se pokaždé nadechl, ale nevydal ani hlásku.

„Co to čtete, že si pořád děláte poznámky?“ zeptal se zvědavě.

Mlčky jsem mu ukázal přední stranu knihy. Stálo na ní: Ježíš Nazaretský – Benedikt XVI. 

„Taky jsem věřící,“ reagoval můj spolupasažér, „jen z protestantské větve. Zrovna jedu ze setkání s věřícími přáteli v Praze.“

Zeptal jsem se ho, ke které církvi patří, snad ke Svědkům Jehovovým? Jeho Bible mi totiž připomínala Překlad Nového světa.

„To rozhodně ne!“ odmítl energicky. „K letničnímu charismatickému hnutí.“

Následoval naspeedovaný monolog. Bratr mluvil o tom, že u nich ve sboru chtějí konat nadpřirozené skutky, prý je třeba uzdravovat, jako uzdravoval Ježíš, lidé potřebují osvobodit, hlavně od zlých duchů. Bůh prý chce, abychom se měli dobře.

Všiml jsem si, že při této entuziastické, a zároveň naléhavé promluvě přestal bratr (dovolte mi ho tak nazvat) působit nešťastně. Naopak celý ožil.

Zdvořile jsem poslouchal. Pak jsem ho přerušil:

„Víte, on je vlastně rozdíl mezi uzdravením a spásou.“

To je právě ono. Náboženství je ideálním prostředím k tomu odhodit rozum a plně se oddat „svatému“ zápalu, ať to stojí co to stojí. Lidé přitom zacházejí příliš daleko. To je i záležitost některých duchovních obnov.

Obnova je široký pojem. Tradiční výraz zněl duchovní cvičení čili exercicie. Velice nešťastné je, když se spiritualita spojuje s psychoterapií. Z doprovázení k Bohu se náhle stane touha vás uzdravit. Z čeho ale?

Hlavně v experimentálních devadesátých letech Česko poznamenala vlna amerického charismatického hnutí, k němuž patřil i onen bratr. Vyznačuje se zdůrazňováním prožitku bezprostřední přítomnosti Ducha svatého, akcentem na tělesné a duševní zdraví a sílu zla („za vším se vidí zlí duchové“). Kritické hlasy namítají, že se jedná o magii v křesťanském hávu, která se svou praxí ocitá mimo půdu církve.  

„Pro tvoje vrstevníky je rozum pasé,“ sdělila mi při jedné sedánce moje kmotra na adresu rozmachu zážitkového náboženství.

Kolik jen hodin dějepisu vykreslovalo římskokatolickou církev jako autoritářskou, mocenskou a trestající? Mnohé anachronické představy ovládají dodnes mysl lidí. Kolik nedorozumění, omylů a konfliktů z těchto nejasností doposud vzniká? V jednom z letošních Respektů byl k dispozici referát Marka Švehly, pojednávající o knize Petra Čorneje Jan Žižka. Celý text končil větou (cituji z hlavy): „Po bitvě na Bílé hoře začala násilná rekatolizace.“ Obrat „násilná rekatolizace“ je jako úhoz kladívkem do stolu: veškerá diskuze končí. Je cosi typického pro naši zemi, že liberální novinář užívá jazyka bolševických historiků. Zavádějící sousloví přirozeně označuje proces, kdy po roce 1620 Habsburkové využili katolické náboženství k upevnění říše čili k politickým cílům. Mluvme prosím přesně, mluvme o „habsburské rekatolizaci“.  

Podobná preciznost je třeba při psaní o křesťanství. Katolická církev je neuvěřitelně rozmanitá, zahrnuje nepřeberně mnoho spiritualit, definovaných specifickými charismaty. Charisma je poměrně volný pojem, rozbíhající se do všech stran. Nábožensky vzato se nevztahuje primárně na psychiku: charismata jsou dary Ducha svatého. Do této skupiny patří vedle osobních nadání i morální kvality (ctnosti), z nichž nejvyšší je láska.

Biblicky vzato mluví o darech Ducha Božího dvě místa Písma svatého: 11. kapitola Izajáše (Starý zákon) a 12. kapitola Prvního listu Korintským (Nový zákon). Izajáš zmiňuje atributy Ducha Hospodina, kterými bude vybaven Izraelem očekávaný nový spravedlivý panovník; tyto dary tvoří pověstné „sedmero darů Ducha“, jako například dar rady, síly a bázně Boží. Apoštol Pavel hovoří v pravém slova smyslu o charismatech: osobních charakteristických obdarováních, jimiž všichni společně slouží křesťanské obci.

Americké letniční hnutí, vzešlé začátkem 20. století z protestantského prostředí, stavělo na existenci charismatických jevů a spirituálních fenoménů, specificky se zajímalo o „dar jazyků“. Faktem je, že v prvotní církvi se Duch svatý více projevoval navenek mimořádnými dary, než je tomu dnes (viz liturgický překlad NZ, pozn. k: 1 Kor 12). O renesanci této zcela specifické a diskutabilní formy zbožnosti usiloval protestantský pastor Charles Parham (1873-1929), zakladatel charismatického hnutí.

Charismatická obnova v šedesátých letech přešla i do katolicismu. Byl to dvojsečný vývoj. Na jednu stranu došlo k mocnému náboženského oživení. Pokud v Boha věříme, proč bychom jeho přítomnost nemohli i zakoušet jinde než před svatostánkem? Emoce jsou v pořádku. Na straně druhé do běžné křesťanské praxe skupinových obnov pronikly mnohé sporné praktiky. Tak podle jednoho teologa dnes charismatické hnutí tvoří kanál, kterým do katolicismu v současností proudí nejvíce bludů, nekřesťanských pojetí. Tato situace je nanejvýš matoucí. Výrazným faktem zůstává, že kdykoli se v dějinách věnovalo příliš pozornosti Duchu svatému, vyrojila se spousta herezí, protože se obešel Syn. Připomeňme si, že křesťanství vyznává Krista jako Pána. Právě charizmatici (stoupenci charizmatické obnovy) mají tendenci vydělovat Ducha svatého, jako by to bylo samostatné božstvo. Křesťané však věří, že Bůh je 1 ve 3 osobách. A liturgie je Letnicích, svátku Seslání Ducha svatého, formule: Bože Duchu svatý. "Bože Duchu svatý"..., Bůh je jen jeden. 

Co se týká uzdravování, mezi náboženstvím a terapií je jednoznačný rozdíl. Ten se bohužel dnes nedodržuje, snad i proto, že čím dál víc řeholních a zasvěcených osob se profesně věnuje psychoterapii. Modlíme-li se za uzdravení, neočekáváme nic od člověka, obracíme se k Bohu.Teologie definuje dvě uzdravující svátosti: svátost usmíření (zpověď) a svátost nemocných. Na argument letničních "Ježíš uzdravoval, tedy my budeme taky uzdravovat", lze odpovědět: Ježíš uzdravoval, protože byl Kristus, tj. Vykupitel, Boží Syn. 

U lidí, kteří vedou duchovní obnovy, občas vidíme fascinaci psychickými fenomény. Tito lidé si pod člověkem představují soubor krizí a traumat, které je třeba léčit. Myslím, že je to od základu chybný přístup. Kromě toho experimentovat s něčí psychikou je silně neetické. Podsouvání krize představuje zcela pomýlený typ evangelizace!

O to víc je znepokojující, když takovou praxi podporují věhlasné osobnosti jako Tomáš Halík. Narážím tu na jeho předmluvu ke knize Mezi duší a duchem: Enneagram a křesťanská spiritualita. Duch s malým „d“, duše a Duch – to vše zní podobně, že? Ale je to opravdu totéž? Samozřejmě že ne! Jako by vnější jazyková podobnost měla být omluvou k matení jazyků! Jistě, křesťanství mluví o duši a o duši hovoří i americká psychoterapie. Jedno slovo, dvě oblasti.

Kyrie eleison!