O dogmatech aneb O církvi III

Katolická církev je určitě nejviditelnější náboženskou organizací na světě. Nejviditelnějším náboženským vůdcem na Zemi je pak její první biskup – papež. Přívlastkem „katolická“ si tato obec věřících činí nárok na univerzálnost. 

Činí tak přesto, že je jen jednou z mnoha náboženských institucí, a přestože křesťanství je, pohledem srovnávací vědy viděno, jen jedním z několika světových náboženství. V minulosti církev určitě byla mocenským hráčem (feudální církev). Dnes spíš plní úlohu morálního kompasu. Kdo sám věří, pro toho je mnohem důležitější vnitřní zkušenost než vnější, takříkajíc administrativní příslušnost k farnosti, diecézi, církvi. Osobní zkušenost a příslušnost ke společenství se navzájem nevylučují, ale doplňují. Mohli bychom říci: církev je tu pro víru, a ne víra pro církev.

Mnoho lidí považuje pojmy ‚věřící‘ a ‚nevěřící‘ za příliš „nabroušené“, jednoznačné, dané. Přesto se může stát, že i křesťan se po vstupu do kostela zahledí na ukřižovaného Ježíše a prolétne mu hlavou myšlenka: „Jak tomuhle můžu věřit!?“ Je z něho potom ateista? Tato otázka pokulhává ve faktu, že ‚ateista‘ taky není zcela „nabroušeným“ pojmem. Věřit nebo nevěřit je cosi dlouhodobého, je to komplexní záležitost citu, rozumu i vůle. Vůle nikoli ve smyslu „chci tomu věřit“ nebo „jak rád bych tomu věřil“, ale ve smyslu rozhodnutí: rozhoduji se, že věřím. Tradice tomu říká obrácení. Stejně však je dost dobře možné, že křesťanu se jednou za rok stane, že si připustí: ne, nechápu to. Neznamená to, že by nevěřil nebo že by od víry na okamžik odpadl. Opravdu se z každé pochybnosti musí stát konečná pravda našeho života? Opravdu si svým rozumem nárokujeme vlastnictví posledního tajemství vesmíru?

Mnoho představ o náboženství, církvi, víře se neustále vrací, i když jsou dávno pasé. Patří sem i dogma. Je někdo fanoušek dogmatu? Nehlaste se všichni. Katolická církev je z určitého důvodu vnímána jako dogmatická. Dogmatem se pak v nepoučeném podání chápe zkamenělá, autoritou vymáhaná pravda, které se musí věřit. Problém je však v onom „musí se věřit“. Protože: Kdo by to kontroloval? Kdo by takovou víru vymáhal? A jakými prostředky? Snad hrozbou peklem? Vždyť ani teologové nevědí, zda Jidáš, onen apoštol zrady, je definitivně zavržený.

Ve skutečnosti jde v dogmatu o něco jiného. Řekl bych, že snad o poučku víry, o formulaci, která pomáhá orientovat touhu po nejvyšším. Obvyklé chápání lze považovat za příliš školské, příliš vzdálené od skutečnosti i zkušenosti věřících, jedním slovem za neužitečné. Vyžívání se v neplodných představách prostě k ničemu nevede.

Stejně jako existují novely zákona, podobně existuje vývoj dogmatu. Ustrnulé články víry neexistují. Spolehlivé, časem prověřené věroučné formulace, ty ano. Jsou výkonem lidského ducha a křesťané věří, že v konečném důsledku pocházejí od Boha. Podobně je to s Biblí. Bible dogmata nedefinuje, ale nastoluje je. Jako svatá kniha sepsaná lidmi, ale inspirovaná Duchem Božím, nás staví před celou řadu příběhů a výroků, rozevírá – hlavně v evangeliích – takové bohatství, které čtenáři může působit závrať. Dogmata, na kterých se církev usnesla v průběhu 2000 let, pomáhají vnášet do této nepřeberné škály světlo. Katechismus katolické církve hovoří o dogmatech jako o „světlech na cestě víry“.   

Pokud tedy mluvíme o dogmatu, řekněme jasně, o čem mluvíme. Jeho prvním pramenem je apoštolské vyznání víry (tzv. credo), které je nedílnou součástí nedělní bohoslužby. Církev jako společenství všech věřících v něm podává zhuštěný obsah toho, co vyznává. Credo začíná prostě: „Věřím v Boha…“ V základním významu je dogma formulace víry, od něho se odvozují druhotné významy. Ty nejsou největší důležitosti. Proto rejstřík Katechismu termín ‚články víry‘ (dogmata) uvádí jen čtyřikrát.

Občas zaznívá otázka, proč nestačí věřit. Připomeňme si, co jsme řekli na začátku: církev je tu pro víru. Jedna koncepce tvrdí: jedinec je autentický, ryzí, dav stádní, hloupý. Jedinec se v tomto pojetí v množství rozpouští, ztrácí sebe sama. Funguje to tak vždy? Samozřejmě že ne! Vzpomeňme si na dělbu práce. Čím více stavařů, tím rychleji stavba stojí. Podobně jako mravenci nebo jiné organismy žijící v kolektivu, má člověk ve spolupráci s druhými schopnost svoji inteligenci násobit. Otázka tedy nezní, zda potřebujeme své vnitřní postoje organizovat církví. Ne organizovat, ale korigovat, usměrňovat. Církev je atmosféra, v níž dýcháme tím správným směrem: vzhůru.

Na vysokoškolské koleji jsem se setkal s lidmi, kteří si chtěli povídat o Bibli, a přitom zdůrazňovali, že nejsou z církve. Nevnímal jsem to jako výhodu. Nebudilo to ve mně důvěru. Dobrá, nejste od římskokatolíků, ale kdo tedy jste? Výhodou autority je, že může být důvěryhodná, pokud je transparentní. Ve skupině, která něco vyznává, snadno vznikne riziko manipulace. Člověk se nechá pod nátlakem ovládnout tím snáze, čím je zmatenější. V nestřežený moment pak neřekne: ne. Takové jsou nástrahy duchovního života. Menší pro zkušeného dospělého, větší pro děti ve vývoji. Proto je tak důležité rozlišovat pravdu a blud.    

Každý člověk je zranitelný, vstupuje-li do vztahu s druhým. Hlavní je otázka důvěry. Ačkoli to tak nevypadá, církev si velice dává záležet na tom, aby řekla, co hlásá. Je jednostranné, ba nespravedlivé vidět to jako svazující. Teologicky propracovaná soustava má svou funkci: pomáhá rozlišovat. Čteme-li knihu, v níž se originální termín překládá pokaždé jinak, brzy se v ní ztratíme. Důležitá je jasnost. Guruové sekt si kladou za cíl získat nad svými přívrženci moc: podrobit si je. Zato Ježíš v evangeliích nikoho nenutí, aby ho následoval. Apoštolové za ním jdou dobrovolně. V církvi funguje podobný princip. Bez svobody by víra nebyla vírou. Vynucená víra je protimluv.

Soubor dogmat (ustanovení eucharistie, Kristovo vzkříšení) si představuji jako zákony, díky nimž v myšlenkovém světě nevládne chaos. Ten často panuje v roztříštěných náboženských hnutích, jejichž vůdce není nikým korigován. Není-li tu předpis, může si guru uzpůsobovat pravdu k obrazu svému. Čím roztříštěnější teologie, tím větší zmatek v duši věřícího. Dogma nás chrání od bezpráví a beztrestnosti v duchovním životě. Jeho cílem není mást, aby nás někdo jiný mohl ovládnout. Dogma pomáhá hledat pravdu. Ta není definitivně odhalená, ale zjevuje se v dějinách. Plně jasno budeme mít snad až v okamžiku smrti, čemuž křesťané říkají poslední soud.

Náboženství je velice živelný, až nekontrolovatelný jev. Katolická (církev) znamená všeobecná: je to jmenovatel pro různá hnutí a rozmanité spirituality. Právě v oblasti idejí jsou jasné pojmy nezbytné, jinak mají lidé tendenci věřit úplně čemukoliv. S jasně definovanými články víry je uplatňování vlivu na lidi omezené, čímž se dává prostor jejich svobodě. Farář totiž na rozdíl od guruů není absolutní vládce nad dušemi věřících. Koriguje ho nadřazené těleso – církev. Ani papež není absolutní vládce. Orientuje ho jako omylného člověka vybroušená tradice církve. Církev své učení neschovává. A právě proto má jasnou tvář.