Krádež v Nizozemském království

Na knižní burze mi ukradli láhev. Krásnou bílou kovovou láhev s logem Univerzity Utrecht. Opravdu výstavní kousek, ne nějaký plastový recyklovatelný šmejd.

Zakládám si na tom, že mám věci většinou pod kontrolou, že vím, kde jsem a co se právě děje; přítomnost knih mě však někdy tak přemůže, to sálání idejí, příběhů a nejrozmanitějších dějů, že docela zapomenu, kde to jsem.

Knižní burza, to je něco jako jeden velký charitativní antikvariát. Ve městě Utrecht se koná vždy v květnu. Nenechte se mýlit, nemusíte chodit do žádných zaprášených obchodů se starými pány. Místo toho zamíříte do restaurace! Když v Lomboku nasednete na kolo, objedete místní kolosální mešitu s kebabem v přízemí, přejedete přes Vredenburg a projedete Slavičí ulicí a posléze Starostovou volavčí ulicí, ocitnete se v Parku královny Wilhelmíny. A jste téměř tam. Jihovýchodně od parku se dáte ze Socrateslaan či Cicerolaan doleva a kolem rodinných domků sjedete k restauraci Het Oude Tolhuys (Stará mýtnice).

V restauraci se dotážete na „inchang“, vstup, zaplatíte vstupné 2, 50 €, a můžete spekulovat, co si odnesete domů (jste přece na burze). A že máte na výběr, to potvrzuje nabídka více než čtrnácti tisíc knižních titulů, od thrillerů přes klasiku po komixy, kuchařky a filosofii. Ve zvláštním sále najdete knihy v angličtině, francouzštině, němčině, mezi nimi kompletního Harryho Pottera a E. M. Forstera.

Hledání země nezemě

Pustil jsem se nadšeně do hledání. Knihy se platí po kilech, v tariffu 3, 50 €. Byl jsem pečlivě vybaven prázdným batohem a igelitkou v něm schovanou. Žádná starost, že bych případnou kořist neměl jak odvézt. Brzy jsem nastřádal celý štús knih a s ním jsem se přesouval k další řadě stolů. Byl jsem líný vytáhnout si igelitku, a tak mě jedna paní, sledující mé balancování, z vlídnosti předešla. Dostalo se mi velké bytelné igelitové tašky s nosností 5-10 kg. V odpověď na její laskavost jsem se sebe vykoktal „chrách“ (že to rád přijmu) a „dankyvel“. Věřím, že jsem tam byl jediný cizinec, mezi všemi těmi šedivějícími pány tahajícími celé bedýnky, korpulentními dámami, studenty a studentkami a matkami s dospělými dcerami (častá kombinace). Ne, počkejte, ve vedlejší místnosti zaznívala angličtina, takže jsem nebyl jediný.

Byl to maraton probírat se v sále banánovkami naskládanými v řadách stolů vedle sebe. Musel jsem všelijak natáčet hlavu, abych přečetl tituly položené nazad. Nyní přichází na scénu hrdina tohoto příběhu: krásná kovová láhev s logem Univerzity Utrecht. Láhev s vodou čistou jako křišťál svlažující v těchto parných dnech hrdlo. Občas jsem si z ní přihnul, i hledači mají své přestávky. Dokážete si představit, že není jednoduché lokat si z láhve, okupuje-li obě vaše ruce kupa knížek. Jeden každý úkon napití vyžadoval vždy pečlivou přípravu. Přemístit se na volný stůl, složit na něj knižní nákup, dostat ze zad batoh, uchopit láhev, napít se, polknout. Takhle se s pevnou flašku v ruce zadívat do zahrady plné zeleně a pozorovat ostatní hledače a říkat si, že ani jejich úděl není lehký. To bylo něco. Mimo žízně mě naštěstí tělesné potřeby netrápily, takže jsem mohl v klidu hledat dál.

Maniakální humor

Nyní víte, že jsem disponoval dvěma igelitkami. Vzhledem k omezenému budgetu studenta na výměnném pobytu jsem si ale povolil zaplnit pouze jednu. Nebrat všechno, pečlivě volit. Z celé duše jsem doufal najít dílo Gerarda Reveho (vysl. „rejve“). Reve je autor par excellence. Je to autor, který se dokázal povznést nad životní prázdnotu a lepkavou bezvýchodnost tím, že ji bravurně vylíčil ve svých Večerech. (Existuje pro člověka, který je single, část dne náročnější večera?) Jedna věta za všechny: „Tůdudů, to to jde ale všechno špatně, jinak to celkem jde.“ Reve dokázal překročit pokušení životní rezignace. Jak to dokáza? Prostřednictvím skvělého maniakálního humoru a geniální ironie prosté jakéhokoli dnes tak pod vlivem sitcomů rozšířeného jedovatého sarkasmu, prostřednictvím přitakání svým obsesím (především posedlosti smrtí), svébytného duchovního postoje a hlavně neúnavným dennodenním psaním.

Za začátku jsem narazil pouze na Reveho Jazyk lásky, který Reveho kolegovi Harrymu Mulischovi stál za pamflet. Mulisch již dále po pár desetiletích vzájemné antipatie nemohl vystát Reveho poetiku, v níž spisovatel nedělá žádný rozdíl mezi hlasem autora (Gerard Reve jako autor) a svými postavami (hl. postava se jmenuje Gerard Reve). Mulischovi připadala, že tím Reve porušuje zákony fikce. Reve Mulischovi na oplátku kvůli zabroušení do literatury faktu vyčítal tvůrčí impotenci.

Společnost

Člověku není dobře samotnému, jak je známo. O knižní burze, jakémusi svozu všech antikvariátů biskupského města Utrecht, jsem se dozvěděl díky svým holandským spolužákům. Když se chýlilo k poledni (na burze jsem byl od devíti, abych nic nepropásl), potkal jsem v další místnosti spolužáka Pepijna s výraznými kudrnatými vlasy. Pepijn mně ihned ukazoval, kde najdu ve stohu celého Reveho, kde Jana Wolkerse a kde Harryho Mulische.

Nově objevená zlatá žíla mě donutila vrátit některé knihy ve prospěch nových. Jako satisfakci za odřeknuté tituly jsem si nabral Jana Wolkerse, Ceese Nootebooma a poezii J. C. Bloema a M. Vasalis. V oné místnosti, kterou nazvěme místností pro fajnšmekry, protože v ní byla celá sebraná díla, jsem zřejmě zanechal i svou milou láhev.

Odhalení

Při placení svých čtyř kil u kasy mě trápil zapomenutý pin. Pepijn mi musel vypomoci dvěma eury. Později odpoledne doma na terase, po rozhovoru o různých druzích holandského sýra, jsem zjistil, že svou milou láhev postrádám. Místo plánované návštěvy Festivalu osvobození v Transwijk jsem se rozjel znovu na burzu. Po mé krásné bílé kovové láhvi s logem Univerzity Utrecht se slehla zem. Pepijna přisvědčil, že jí tam někde zahlédl. Servírce jsem na sebe dal číslo, kdyby náhodou. Ujistila mě, že ji opravdu někdo musel odnést.

A tak mi ten den někdo ulehčil od krásné kovové láhve s logem Univerzity Utrecht.

Tak se stává, že přicházíme o své věci.

Tomu, kdo z mé láhve nyní pije, přeji, ať se mu z ní dobře pije.

Podle mě voda v ní chutnala poněkud po kovu.