Hrozny hněvu nad Prahou-Libní

  Dobrý, dobrý, dobrý, fuck! I´m shocked! Zhruba takto se liší dny klidné od těch problémových. Už přes dva roky jsem věrným uživatelem Českých drah. Pravidelně jezdím vlakem z Ústecka-Orlicka do Prahy a taktéž z Prahy na Ústecko-Orlicko. Cestující jsou různí, příjemní i nepříjemní, pozorní i zamlklí, střízliví i pod vlivem, tiší i hluční. To je jedna věc. 

I Staré dobré České dráhy?

Druhá věc je samotný dopravní prostředek. Neváhám se přiznat k tomu, že v lokomotivě s vagony pořád vidím dobrodružný, ale bezpečný způsob cestování, což se mnohdy vylučuje. Uplývající krajina za okny, koleje, které v sobě tají předurčenost i nenadálé výluky, osvěžující průvan za staženými či nestaženými okénky, Vražda v Orient Expressu, slavné vlakové loupeže, nástupiště 9 a ¾ se svým bradavickým expresem… To všechno pro mě představuje důvody, pravda, trochu romantické, abych se rozhodl pro přepravu pomocí železnice.

Ke slovu však přicházejí i ryze praktické motivy jako celkem pohodlná kupé, možnost si zdřímnout po náročném dnu, s někým si popovídat, i když to celkem vzácně, zdvořilí průvodčí, dochvilnost, zpoždění když už, pak celkem snesitelná, v řádu desítek minut, apod. Do nedávné doby jsem zřejmě naivně považoval České dráhy za celkem solidní podnik a nic jsem jim nezazlíval. Ale taky jsem je nijak vehementně nehájil, když jedna moje kolegyně angličtinářka je na letošní cestě z Bratislavy označila přívlastkem fucking, nesnažil jsem se jí to vymluvit. Jak vidíte, prostě jsem k nim zaujímal neutrální, spíše pozitivní postoj. Ani skutečnost, že akční slevy na in-kartu kolísají a že nedlouho poté, co jsem si zakoupil zákaznickou kartu se na nějakou dobu „vypnula“ možnost její kombinace se studentským průkazem, takže vlastnictví slevové kartičky přestalo být extra výhodné (1 jízda za 96 Kč) a bylo už jen výhodné (1 jízda za 115 Kč), – ani tento fakt mě nepřivedl k nějakému rozhodnému odmítavému soudu. To, co zprvu vypadalo jako marketingový trik, přešlo ke slevám, které se, ano, vyplatí, někdy však víc a někdy méně, jak už to u slev bývá. Pro tohle všechno jsem nesdílel kamarádčin extrémní, odsuzující názor.

Ke každému podniku se váže podle jeho sortimentu a podle jeho funkce nějaká praxe a za tu někdo zodpovídá. Pokud nabídka, zde jízdní řád, koresponduje s realitou, pak firma nabývá dobrou pověst, v opačném případě pověst špatnou. 12. 9. tohoto roku jsem v práci končil v 16:00. Zrovna to byl pátek, vracel jsem se do svého trvalého bydliště a z rodinných důvodů jsem doma chtěl být pokud možno co nejdříve.

V 16:07 jsem tedy autobusem č. 220 vyrazil z Horních Počernic ze zastávky Františka Veselého, v 16:24 jsem na Černém Mostě přestoupil na metro, které mě dovezlo na zastávku Vysočany. Odtud jsem pokračoval autobusovou linkou 177 na Nádraží Libeň, kam jsem dojel podle plánu v 16:41 a odkud v 16:59 měl vyjíždět rychlík 851 Portáš směr Pardubice. Nádraží Libeň je oproti Hlavnímu nádraží málokdy přecpané, hala s prodejními přepážkami nabízí sdostatek židlí, místo sedmi jenom tři nástupiště, samé advantages. K tomu v mém případě lepší dostupnost z Horních Počernic než na Hlavák a o tři Kč levnější jízdné. Natěšeně jsem si koupil jízdenku a spokojeně jsem usedl v nádražní hale do řady spojených kovových židlí, abych vychutnal těch 10 min, než se vlak dostaví. Byl jsem rád, že jsem oba přestupy na cestě sem stihl.

Za pár minut se na informační tabuli u mého spoje objevila číslovka 3. V podchodu zabíraly informační panel s údaji odjezdů pod třetím nástupištěm dva jiné spoje, ten můj tam ještě uvedený nebyl. Na chvíli jsem zakolísal, že jsem se spletl, pak jsem však omyl vyloučil. Na perónu na obou jeho kolejích ještě stály dva osobní vlaky, ale já měl jet rychlíkem, tak jsem složil na zem svou bagáž a čekal jsem, až jeden z nich odjede. 16:50 nic, 16:55 pořád nic. 16:58 měl přijíždět můj spoj. Mezitím zazněly dvě tři hlášení týkající se třetího nástupiště. První vyzývalo cestující z pravého osobáku, aby kvůli poruše na lokomotivě přestoupily na vlak levý. Levý stroj se však taky nehýbal a nové announcement stvrdilo i jeho nepojízdnost. Zprvu pobaveně a pak zaraženě jsem pozoroval pobíhání pasažérů. Zaraženě, protože v tuhle chvíli začalo jít i o mě.

Začínal jsem už být netrpělivý. Bylo 16:57 a můj spoj nikde. Ani jedno z obou oznámení se ho netýkalo. Běžel jsem zpět do nádražní haly, kde na elektronický panel u rychlíku Portáš naskočilo "20 min zpoždění". „To není tolik,“ řekl jsem si a znovu se posadil. Spekuloval jsem, co když onen pravý vlak do potřebné doby nezprovozní. Pojede můj spoj oklikou, snad přes jiné nástupiště? Nepochyboval jsem, že se taková jistě tuctová závada jako uvíznutí mašiny včas vyřeší. Přemýšlel jsem, jestli si mám začít číst. Vtom ticho haly rozčísl řev. „Ale já jsem nechtěl Ústí nad Labem!“ Ani zvýšený hlas, ani křik, řev. Zvědavě jsem se rozhlédl, co se děje. U pokladny stál asi šedesátiletý pán v klobouku a s divokými vousy. „Já chci to moje a ona mě dá Ústí nad Labem! Ženská!“ muž se vrhl k okénku a skoro zalomcoval parapetem. „Hej, klid, jo?“ pacifikoval ho zpovzdálí jeden třicátník. Zuřivec o něco vychladl, ačkoli vypadal skutečně nebezpečně.

V 17:10 se na tabuli na místě, kde normálně stojí číslo nástupiště, u mého spoje objevilo bílé N. Hned jsem si dovodil „nepojede“. Hm, tak spoj je zrušený. Pět minut jsem dál čekal, co se bude dít. Přece se nemůže celé vlakové spojení jen tak operativně kvůli jedné poruše odložit, natož zrušit! To nejde, takhle žádný podnik nefunguje, nemůže fungovat. Po pár dalších minutách mi došlo, že písmenko N je míněno vážně. Hodinu na další vlak jsem zde čekat nechtěl, vždyť jsem spěchal; navíc nebylo jisté, zda se třetí nástupiště zase zprůchodní. Vklidu jsem se odebral k pokladně.

„Dobrý den, před chvílí jsem si u vás koupil jízdenku na spoj, který je nyní zrušený. Bylo by možné s tím něco dělat?“ Žena letmo pohlédla na jízdenku, zjevně byla zmatená. Nevěděla co říci. „Můžu ji vrátit?“ pokračoval jsem. „Jistě, můžete, ale váš vlak zřejmě pojede přes Vysočany.“ – „Aha, takže vlak pojede?“ – „Ano.“ – „Asi, nebo určitě?“ Zaměstnankyně nevěděla, co má odpovědět, očividně dosud neměla jisté informace. „Minutku, já to ověřím.“ Chvíli někam telefonovala. Za tu dobu již N na tabuli dávno zmobilizovalo další pasažéry. Za mnou se k okénku nedůtklivě tlačily dvě důchodkyně. „Haló, tak co je, pojede to nebo ne? To jsou teda služby.“ - „Zřejmě to pojede přes Vysočany, ne přes Libeň,“ informoval jsem je. – „Vysočany? Vždyť to má odjíždět za 5 minut, to stejně nestihneme.“ Když viděly, že jejich názor nesdílím, dořekly: „No tak vy jste mladý, možná že ho chytnete. Ale my chcem v každém případě vrátit peníze. Ano, peníze zpět!“ Zaměstnankyně konečně dotelefonovala. „Takže mám jet na Vysočany?“ zeptal jsem se. – „Ano, přes ně to možná pojede.“ – „Možná?“ Zadíval jsem se na ni nevěřícně. „Mám tam tedy jet?“ Pokladní přikývla. Po mém odchodu už se důchodkyně natlačily k okénku a hlasitě se dožadovaly vrácení peněz. Pokladní jim bez rozmyšlení vyhověla a ani se nesnažila nabídnout jiné řešení. Zřejmě i ona propadla šířící se panice.

II Praha-Vyšočany

Za poklusu s notebookem a taškou na kolečkách jsem takhle kalkuloval: Vlak je přeložený, pojede, snad, jen přes jinou stanici, pořád mám určitou šanci, že ho na Vysočanech stihnu a že domů dorazím tak, jak jsem měl v plánu. Když jsem se konečně dostal přes přechod a po chodníku doběhl bus č. 177, začal se ze mě řinout pot. Na Vysočanské jsem se vydal do podchodu metra a na druhém konci se dostal na úroveň ulice. Šipka „Praha-Vysočany“ se symbolem vlaku dál neukazovala. Nevěděl jsem kudy, neboť zastávku jsem na žádné straně od křižovatky neviděl. Jeden pán mi poradil. Když jsem ji konečně našel (byla o ulici dál), chvíli mi trvalo, než jsem objevil přístupovou cestu ke kolejím umístěným ve svahu a zarostlým vysokými keři. Vyběhl jsem z parkoviště, do něhož jsem se řítil v naději, že se přes něj dostanu k nástupišti. Za míjení poklidně rozprávějících dvou lidí u vrátnice jsem skřípěl zuby. Jak je možné, že je to tu tak špatně značené? Konečně se přede mnou objevil zarostlý vchod.

Čekárna vyzařovala klid a mír, nikdo tu nic neřešil. „Dobrý den, chtěl bych se zeptat, už tudy projížděl rychlík 851 Portáš?“ – „O žádném takovém rychlíku nic nevím,“ řekla pokladní. – „Měl by tudy projíždět, protože Libeň je zablokovaná,“ zoufale jsem vysvětloval. – „Zkuste výpravčího.“ Z přijíždějící soupravy vyskakoval zaměstnanec ČD, bez přemýšlení jsem mu svůj dotaz zopakoval, odkázal mě na výpravčího. Došlo mi, že jsem se neptal na správné adrese. Aneb průvodčí není výpravčí a výpravčí není průvodčí. Pán s červenou plácačkou rezolutně prohlásil: „Nic takového tu projíždět nebude. Kdo vám to povídal?“ O zaměstnankyni z Libně nic nevěděl. „Dispečer rozhoduje, zda a jakou trasou vlak pojede, nevím, kde to sebrala.“ Mezitím výpravčího oblehl celý hlouček lidí, kteří na tom byli stejně jako já: posláni libeňskou zaměstnankyní sem na Vysočany, aby zde zůstali bezradně trčet. Možnost mého omylu se tak vyloučila, všichni jsme dostali stejné instrukce.

Byl tu manželský pár, muž a žena, „jedoucí“ do Kolína. Byl tu výbušný pán, jehož řev před dvaceti minutami naplnil libeňskou halu, pořád v klobouku a nyní zcela klidný, přestože se mu toho dělo mnohem víc než předtím. Byl tu holohlavý třicátník. Byl jsem tu já. „Ale nás sem poslali z Libně,“ ohradili jsme se, „tak to tudy musí projíždět.“ – „Je mi líto, o ničem nevím, dispečer mě o ničem takovém neinformoval.“ – „To chcete říct, že Libeň si mele svou a Vysočany svou? Vždyť jste jedna firma?“ – „Právě že nejsme jedna firma.“ Když viděl, že se nenecháme jen tak odbýt, slíbil, že zatelefonuje pro nás už téměř bájnému dispečerovi. Zatelefonoval a nic se nezměnilo, vlak přes Vysočany nepojede, ale pojede normálně přes Libeň! – „Pane výpravčí, v Libni stojí na informační tabuli „N“ jako nepojede. Tu samou informaci na Libni i hlásili.“ Potvrdili to další tři lidi. Dotazovaný znova volal, v Libni prý žádné „N“ na panelu odjezdů není. – „To je nesmysl. Dejte mi číslo na Libeň,“ zažádal další příchozí.

Jiný člověk, onen třicátník výpravčímu trpělivě vysvětloval, že takhle si střílet z lidí prostě nejde. Když jeden zaměstnanec něco řekne, nemůže to jiný zaměstnanec jedné a téže firmy popírat. „Vždyť ji lidi zlynčují,“ varoval výpravčího ohledně libeňské pokladní. Už jsem tu paní začínal málem pro její slabost litovat. „Já tedy nijak zvlášť nespěchám, ale věřím, že jsou tu lidi, kteří opravdu potřebují do svého cíle dorazit včas a které podobné absurdity vážně postihnou. Žasnu, že se něco takového vůbec může dít!“ Nádražák pokrčil rameny a jeho mladší žoviální kolega přede všemi s uchechtnutím prohlásil: „České dráhy“ v domnění, že tím se říká vše. To už nás bylo asi dvanáct. Švejk zase zalezl, a když výpravčí viděl, že s námi jeho zamítavé odpovědi nic neudělají a že ho nepovažujeme za autoritu, šel to vyhlásit. Z reproduktoru nad námi zazněl jeho hlas. Bylo mi jasné, že nám Vysočany řekly definitivní „Ne“.

Z pomyšlení, že se vrátím na Libeň, se mi chtělo zvracet. Tam prostě budou dělat, jako by se nic nestalo. Nic! Co je vám, proč jste naštvaný, vždyť je vše v pořádku, vždycky je vše v pořádku. To je hezky, mějte dobrou náladu. Své spolupostižené z Libně jsem opouštěl unavené a tak nějak smířené s takovým provozem Českých drah. Zkoušeli jsme se rozumně a věcně s výpravčím domluvit a aspoň zjistit jádro omylu. Dostalo se nám popření toho, že by vůbec něco nebylo v pořádku. Na libeňském panelu již žádné jednoznačné „N“ nestojí. Dobrým chováním jsme dosáhli méně než nezdvořilé a afektované důchodkyně na Libni. Těm aspoň byly vráceny peníze. Naše rozmluva sice nikam nevedla, ale lidé si nějak poradí. Manželskému páru odtud zanedlouho pojede do Kolína osobák. A ti ostatní se snad vrátí na blízkou Libeň. Já ne, nemínil jsem nenávist k ní v žádném případě potlačovat. Jsem v právu. Vydal jsem se na Hlavní nádraží.

Na Hlaváku obyčejný pátek. Žádné vzrušené hlasy, nikdo nic neřešil, vše v normě. Dokonce žádná čtyřicetiminutová zpoždění, o nichž se zmiňoval vysočanský výpravčí. Bylo 18:00. Za tu dobu mně ujel další vlak R 872 Svitava s pravidelným odjezdem v 17:51. Vysílený jsem se posadil a na další rychlík číslo 852 Matalík v 18:52 si skoro hodinu počkal. ČD nechává zákazníka po celodenní práci sprintovat sem a tam pro své obveselení. Mně to tedy vtipné nepřijde.

Jak asi bylo strojvedoucímu onoho nešťastného Portáše, když nakonec projížděl Libní, jejíž třetí nástupiště předtím oficiálně vyřadili z provozu? Uvědomoval si vůbec, že se stalo něco divného? Že okolo dvaceti lidí bylo odkázáno na jiné nádraží, když to „špatné“ během půl hodinu opět zprovoznili? A omluvila se vůbec někomu zmíněná libeňská pokladní? Někomu, tj. nám lidem? Neukazuje se na této za vlasy přitažené praxi Českých drah jakési zrůdné slabošství? Děsivá neochota hrát fér, přiznat barvu? Záleží „největšímu českému železničnímu dopravci s více než 170letou tradicí“ na svých klientech? Či chce, aby přibylo o jednoho člověka víc, jenž bude mít jasno: „fucking ČD“?

III Svědectví o křivdě

Napsal jsem tenhle text, protože mi bylo jasné, že si to nemám nechávat pro sebe. To tak, nejdřív být právem naštvaný a pak to nechat vyšumět. Co kdyby podobně špatné služby jako tento den Praha-Libeň poskytla nějaká nemocnice? Nemuselo by to skončit absurdním jednáním s lidmi a odmítáním odpovědnosti, patrně motivovaném selháním jednoho člověka, ale klidně zbytečnou smrtí. Zároveň jsem jenom nechtěl přidávat přípis do knihy stížností. Ombudsmanka už tak má dost co dělat. Mým heslem budiž: upozornit, vyhmátnout, pojmenovat. Je totiž rozdíl mezi svědectvím spontánního výtrysku nízkých vášní, a svědectvím skutečné křivdy. Je zjevné, o čem svědčím. ČD budiž připsáno to druhé.