Setkání se smrtí I
Jeden den z týdne
Pondělí jako každé jiné: Ráno studium v knihovně na Opatově (seminárka o holandském kolonialismu v Indonésii), v poledne o samotě poobědvat na kolejní buňce (kuskus s kuřecím), odpoledne brigáda na dvou okolních ZŠ v Zaběhlicích a Kunraticích, vpodvečer poslech rádia, večer brigáda na PC opět v špeluňce koleje (korektury) zakončená sklenkou vína s kamarádem na Ípáku. Do seznamu nutno ještě zahrnout celodenní popojíždění MHD vyplněné četbou holandských fejetonů. V 23:30 zpět na studentské ubytovně. Zde běžné pondělí končí dvěma sanitkami a jedním zdravotnickým osobním vozem zaparkovanými před hlavním vchodem koleje.
Nečekaná událost
Vejdu do vestibulu. První postřeh – vrátný se nachází mimo svou buňku, což se nestává často, obzvlášť takhle pozdě ne. Nervózně postává před budkou. Pohled vpravo: hlouček zdravotníků s bezvládně ležícím studentem snědé pleti uprostřed. U jeho hlavy se leskne kaluž krve. Poznám v něm jednoho z Indů ubytovaných na koleji. Druhý, vnitřní vchod zabírá skupinka studentů. Někteří postávají s chipsy z kolejní večerky v rukou. Všichni napjatě čekají.
Zastavím se u nich. Ovíněnému mi to myslí pomalu a nedochází mi, co se děje. Dostaví se jen rostoucí neblahý pocit Jen to ne…, který ne a ne proniknout k otupělému mozku. Opravdu přihlížím boji o život? Rozpačitě stojím dál a zírám z jednoho kolemstojícího na druhého. Usilovně se zamyslím a v duchu se snažím zrekonstruovat události. Rvačka? Drogy? Nemoc?
„Co se stalo,“ zeptám se vrátného v důchodovém věku.
„…srdce…,“ pokrčí rameny.
Přemůžu nutkání srazit paty a odejít si lehnout nahoru do pokoje a napravit tak svou „somnambulní“ nevyspalost. (S železnou pravidelností nemůžu vždy dva dny před úplňkem usnout.) Zůstanu.
Boj o život
Nikdo nic neříká. Všichni zaraženě mlčí a sledují podivně neuspěchané počínání zdravotníků. Vše probíhá neuvěřitelně pozvolna a nedramaticky, jako by byl pátek večer, čekalo se na víno a na konverzaci o golfu. Proč přístroj na srdeční masáž nepracuje rychleji? Proč doktor po nikom nežádá žádné informace? Nebo jsem anamnézu zameškal? Proč nedochází k žádné komunikaci?
Takhle nějak si představuji nácvik první pomoci na dětském táboře (nikdy jsem na žádném nebyl), ne zachraňování života.
„Nejsem moc v obraze,“ vyhrknu na tři studenty, za něž jsem se zařadil. „Co se vůbec stalo?“
„Ani my nejsme v obraze,“ potvrdí mi jeden z nich. „Podle prodavačky z večerky se chytnul za srdce a skácel se k zemi. Takhle, jak ho tu vidíš, to s ním vypadá celých dvacet minut, co tu jsme. A to se na ně,“ ukáže na personál záchranky, „čekalo ještě déle. Sakra, tak už ho oživte!“
V hlase mu zřetelně zaznívá nervozita. Všem by se evidentně oddechlo, kdyby se povedlo Inda oživit. Diváci to prožívají více než záchranka. Kdyby aspoň zamrkal!
Nic z toho se však neděje.
Po dalších patnácti minutách tiché práce záchranářů konečně vstane hlavní lékař. Mluví s evropsky vyhlížejícím mladíkem, jemuž se po boku pohupuje brašna na NTB. Blonďák ovládá jakžtakž češtinu. Je Rus? Přistoupím k nim blíž, abych slyšel.
„…dobře. A nějaké informace?“ zadívá se „tlumočník“ na lékaře tázavě.
„Jaké informace?“ odpoví odměřeně doktor. „Já vím jenom to, co mi tu řekli.“
Aha, lékař nechce vyslovit prognózu, dojde mi. Jsou empirici a jsou proroci. Empirici neprorokují. Doktor s lysinou potvrzuje pravidlo – samozřejmě je vědec držící se fakt. Budoucnost je nejistá, a tedy nevědecká. Jsou dvě možnosti: ano, nebo ne. Bude žít – nebude žít Sázka na nejistotu. Na pravděpodobnost se tu nehraje.
Mezitím se zdravotník dotazuje jednoho ze dvou přihlížejících Indů, jejichž kamarád bojuje o život, na zdravotní pojišťovnu a příbuzné.
„Insurence company…? Family…? Drugs? Any medication?“
Na poslední položku zavrtí dotazovaný hlavou.
Ind se neprobírá, je stále v bezvědomí. 00:10. Tak co bude?
Ozve se cvaknutí propisky a indického studenta vysazují na pojízdná nosítka. Je robustní, čtyři dospělí mají, co dělat, aby ho vyzvedli na po prsa vysoký vozík.
„Odvezeme ho do Všeobecného fakultní nemocnice na Karláku.“
Stav stabilizován, pomyslím si. Je mimo ohrožení života. Uf, oddechli si všichni. Konec představení, je čas jít spát.
(dokončení v následujícím článku)
Lukáš Vítek
K P. Fischerově označení církve za korporaci (glosa)
Protože u Petra Fischera nepředpokládám nevzdělanost, vidím dvě možnosti. Buď zde promlouvá intelektuální jednostrannost, plynoucí z neznalosti historie, nebo antiklerikální afekt, s nímž žádná fakta nezahýbou.
Lukáš Vítek
Švejk: Tak nám zabili Národní knihovnu
(Otazník nad Národní knihovnou Čechů 21. století) Dvacáté první století nám nejspíš bude asociovat Bibli21 a budoucnost. To první sedí: Flekův překlad Písma vyšel po roce 2000; to druhé ne.
Lukáš Vítek
Chvála McGrathových Dějin křesťanství (historie církve III)
McGrathova kniha Dějiny křesťanství – úvod má řadu výhod. Podívala jsme se už na Northa a Franzena. Titul vyšel roku 2012 a autor jako univerzitní badatel měl přístup k nejnovějším poznatkům.
Lukáš Vítek
Za historií církve aneb Trojrecenze (ne však o Trojici) – díl druhý: August Franzen
Co pohled na dějiny, to jejich výklad. Klasickým dílem o historii církve jsou Franzenovy Malé dějiny církve. Díky tomu, že církev není snadno uchopitelný jev, dočteme se v nich i leccos o samotných politických základech Evropy.
Lukáš Vítek
Za historií církve aneb Trojrecenze (ne však o Trojici) – díl první
V dnešní době převládá neaktuální obraz církve. Ta v mentálním světě současníků dosud vystupuje jako církev středověká, nositelka španělské inkvizice, schizmat, násilných rekatolizací, honu na čarodějnice, upalovačka Husa.
Lukáš Vítek
Uzdravení, nebo spása? aneb O charismatu (o církvi VI)
Při cestě vlakem se může stát ledasco. Řekl bych, že většina jízd je nudných. Ovšem jsou i výjimky. Například když vám do kupé vpadne skupina ztlučených fotbalových fanoušků. Něco takového se nepřihodí každý den.
Lukáš Vítek
O odpuštění aneb O léku na zlo (o církvi V)
Jedna moje známá, překladatelka, mi vyprávěla o belgické spisovatelce, kterou zneužíval vlastní otec. Prozaička tuto traumatickou skutečnost vtěluje do svých knih, otevřeně o ní mluví v médiích i na literárních festivalech.
Lukáš Vítek
O hříchu aneb Chvála viny (o církvi IV)
Klasická kniha o křesťanské morálce nese výmluvný název ‚Láska je víc než přikázání‘. Titul spisku Bernarda Häringa z roku 1968 nejenže je atraktivní, ale i moudrý. Obsah, který vyjadřuje, vydá za stovky stránek.
Lukáš Vítek
Mezi řemeslníky aneb Chvála klempířiny
Mezi nejoblíbenější sociální encykliky Jana Pavla II. patřila ta s názvem O lidské práci. Psal ji v nemocnici, kde ležel s postřeleným břichem. Měl ji rád, protože za nacistické okupace Polska sám poznal tvrdou manuální práci
Lukáš Vítek
O dogmatech aneb O církvi III
Katolická církev je určitě nejviditelnější náboženskou organizací na světě. Nejviditelnějším náboženským vůdcem na Zemi je pak její první biskup – papež. Přívlastkem „katolická“ si tato obec věřících činí nárok na univerzálnost.
Lukáš Vítek
O Letnicích aneb O církvi II
V minulém článku, který provázela plodná diskuze, jsem se věnoval rozšířenému názoru „Bůh – ano, církev – ne“. Tento víkend je vhodná doba pokračovat. Málokdo totiž ví, že v neděli 31. května křesťané slaví třetí
Lukáš Vítek
O církvi
Církev – v Čechách stigmatizovaný pojem. Důvody: komunistické ateistické dědictví plus mlhavé povědomí veřejnosti. Kauzy zastírají kontext. K demokratické společnosti, jako je ta naše, však patří svobodná diskuze,
Lukáš Vítek
Jak milovat v době Facebooku
Sex je bezpochyby jedním z největších podvodů této doby. Stala se z něho drahocenná komodita a na lásku se zapomnělo. Je to jako se vším: eroze lidského společenství zasáhla i intimní prostor.
Lukáš Vítek
O lásce, u všech všudy, pište o lásce
Architekt Jan Kaplický kdesi podotýká, že na některých budovách jako by bylo patrné, že jejich návrháři nikdy nebyli zamilovaní. Mluví o chladných, odcizených realizacích, jež postrádají cit.
Lukáš Vítek
Intelektuálem v Zapadákově
Mluvil jsem o tom tuhle s kamarádem. O faktu, že má-li někdo učňák, má o sobě stejně vysoké mínění jako o absolventovi Harvardu. Jak je to možné? Náš problém, kterým trpí česká společnost, se jmenuje krize autorit.
Lukáš Vítek
Jednoho absolventského večera
Tak jsem oslavil dokončení vysoké školy. Kvůli antibiotikům to byla oslava „na sucho“. Oslavil, oslava, oslavování. Nemám rád taková slova, nezní mi, nevoní. Výraz oslava mi evokuje posměšné ó velká sláva,
Lukáš Vítek
Ze zápisků průvodce na zámku: kap. Neznámý host
Jako průvodce většinou nevíte, koho provádíte. Jako průvodce odhalujete svou osobnost (mluvíte ironicky, vážně, s odstupem nebo zas kontaktně). Jako průvodce se vydáváte na pospas kolísavé pozornosti šedé zóny naslouchajících,
Lukáš Vítek
Ze zápisků průvodce na zámku: Hlasový klid
Když nás chtěl zklidnit, hrál jeden náš profesor na gymnáziu na lítostivou notu. "Ztište se! Nezničím si kvůli vám hlas, který živí mě a mé děti." Slyšíte dobře. Učitelství nechápal jako předávání
Lukáš Vítek
Život na zámku I
Existují minimálně dvě povolání, pro něž je pondělí nedělí: kněz a průvodce po hradech a zámcích. Tím prvním nejsem, jsem tím druhým. A to na zámku ve východočeských Častolovicích. Mít v malíku průvodcovský text, být shovívavý
Lukáš Vítek
Berlín za tři dny
Na konci předloňského prosince těsně před vánočními prázdninami jsem se vracel tramvají z Petřin na Žižkov. Bylo pěkně. Proti mně seděla asi pětatřicetiletá paní s čtyřletým klukem.
předchozí | 1 2 | další |