Jak milovat v době Facebooku

Sex je bezpochyby jedním z největších podvodů této doby. Stala se z něho drahocenná komodita a na lásku se zapomnělo. Je to jako se vším: eroze lidského společenství zasáhla i intimní prostor. 

Lidé se tak dělí na ty, kteří mají stále více, a na ty, co nemají nic.Sociální nůžky se netýkají pouze bohatství či dostupnosti bydlení, ale i nejkřehčích lidských statků. Jsme atomy bezcílně putující vesmírem. Naše setkání je náhoda nebo osud, zázrak nebo prokletí. Sociální žal? No ano, vždyť slzy by nám pomohly, kdybychom jich byli schopni. Spisovatel Orhan Pamuk v jednom rozhovoru lásku definoval jako to, co se prostě stává. Stává se dnes však láska? Ne, nestává. Zřídkakdy, vzácně. Láska je ohrožený druh.

1. Co je dovoleno a co zakázáno

Jelikož v současnosti v oblasti vztahů nikdo absolutně nemá ponětí, co je povoleno a co zakázáno, může být užitečné pozastavit se u deviantních forem projevování zájmu o druhého. Proč se při hledání míry nepodívat na extrém? U lidí s vážnou poruchou osobnosti je běžné, že své „objekty“, jak jim říkají, bombardují digitálními zprávami, většinou s nevyžádaným, ba nevhodným obsahem. Čím víc žena-objekt mlčí, tím urputněji se autista snaží upoutat na sebe její pozornost. Ta pochopitelně není opětovaná, což ho ještě více frustruje. Digitální technologie umožňují transferovat na adresáta spoustu dat, příslib komunikace však zůstává nenaplněn. Druhému není dán prostor svobodné volby odpovědi anebo se na něm přímo páchá násilí stalkingu.

Sociální pracovníci pro změnu svědčí o tom, jakým způsobem dávají zájem najevo autistky s tělesným postižením. Zdravotnímu bratrovi, který jim připadá přitažlivý, se dívají do očí a při tom se třou v rozkroku. Jejich jazykem lásky – zakódovaným „líbíš se mi“ – je nestoudné sebeukájení.  Ano, tento projev sexuálního zájmu, nerespektující ani zbla slušné vychování, se zdá úsměvný, nesmějme se však předčasně. Nesklouzáváme k podobném typu jednání při pokusech o navazování vztahů také? Nestaví nás digitální obsah do pokřiveného poměru k druhým osobám, k fyzické realitě, a tudíž do nepoměru k sobě samým?

2. Druhý je neprobádaná pevnina

Vlivem technologického zkreslení příliš snadno zapomínáme na to, že druhý je neprobádaná pevnina, oblast suverénní svobody, a za toto poznání se dnes draze platí. Člověk je především osoba, lidská bytost, která je svobodná a touží po společenství. Sociální sítě operují s vizualizací těla, tedy s objektem, ale k subjektu toho druhého cestu neotevírají. Jak pracovat s iluzemi, aniž bychom si nepřestali připomínat, že jsou to iluze?

Psaní bylo odjakživa technologickým aktem par excellence, protože představuje zprostředkovanou komunikaci: papírem, obrazovkou. Charakterizuje ho fyzický odstup: tím, že si odmýšlíme tělo svého adresáta, míříme k jádru jeho osobnosti: k mysli, myšlenkám, srdci, duši. A je tu další rozměr: časová prodleva, nervózní čekání na odpověď. Proto osobní koučové doporučují nerozcházet se přes obrazovku: jelikož napsané připouští dvojí výklad, riziko nedorozumění je příliš vysoké. A přesto dnes mnoho vztahů začíná textovou komunikací. „Nejdřív jsme si psali a pak jsme se začali scházet.“

Tvrdíme, že na lásku se při dominanci sexu zapomnělo. V jakém smyslu? Nepochybně je škoda, že pojem duše skončil na skládce starých metafyzických pojmů, po nichž dnes ani pes neštěkne. Avšak pravda je jiná: v lásce jde o duši. Důležitost duše překvapivě dokládá sám showbusiness, kde, jak jinak, běží pouze o těla a jejich prezentaci. Hořká poznámka jedné ze světových sexsymbolů Marylin Monroe vstoupila do dějin: „V Hollywoodu vám za vaše tělo dají deset tisíc dolarů a za vaši duši ani cent.“ Reflexe dneška: Je možné si představit lživější píseň než hit Eda Sheerana Shape Of You, v jehož refrénu zaznívá „I am in love with your body“ – „Jsem zamilovaný do tvého těla“? Koho totiž lyrický hrdina songu miluje? Bezejmenné maso, nebo druhého člověka? Jak je důležité mluvit o Marylině duši!

3. Na profilu není na schůzce

Technika nabízí četné přísliby nových cest, nových způsobů, nových možností, a především rychlosti. Patří sem i fenomén internetových seznamek. Osobnostní profily jsou stále sofistikovanější, stále více šité na míru svým uživatelům. Úspěch těchto platforem je nepopiratelný: mnohé páry jim vděčí za svou existenci. Lze se však tázat, do jaké míry jsou čisté úmysly jejich provozovatelů. Nemůže digitální prostředí tohoto typu vést k určité deformaci, k pokřivení evolučních instinktů? Opravdu je důležité se při výběru partnera stát sběratelem lajků na Tinderu? Na reklamním billboardu jedné německé seznamky stálo: „Každých 5 vteřin se zamiluje jeden člověk.“ Vážně, ‚zamiluje se‘? Neměl by poutač uvádět jiné sloveso, třeba ‚se seznámí‘? Zamilovat se je jednoduché, seznámit se nesnadné. Vede-li tato platforma k pouhé adorativní obsesi druhým, jsme zpátky u politováníhodných psychotiků.

Touha po prezentaci, kterou sociální sítě živí, je tragická. Vypadat dobře, neustále se propagovat. Tady je nutné být naprosto přesný. Sociální sítě umožňují jednak na počkání konzumovat informace všeho druhu, jednak dávat o sobě vědět. Člověk potřebuje společenské uznání, a tak si při nedostatku možnosti fyzického sdílení dělá ze svého života vitrínu na Facebooku, Instagramu nebo Twitteru. To není nic proti ničemu, činí tak leckdo. My však nemluvíme jen tak o něčem, mluvíme zde o lásce. Kdo někdy nelitoval kluka propadajícího se do zamilovanosti do profilové fotky dívky, kterou ve skutečnosti neznal? Kolik si toho asi sliboval od smyslové krásy dobře naaranžovaných pixelů a jak bolestné bylo následné vystřízlivění z opravdového setkání?

4. Člověka dělá duše

Problém je, že nikdo nemáme napsané na čele, kdo vlastně jsme. Vždyť to často ani sami nevíme! Je na pováženou, učí-li nás sociální sítě posuzovat druhého podle principu „kouknu a vidím“. Tradiční filosofie byla už od antiky velice skeptická vůči zraku, jemuž vizuální technologie dopřávají tolik nezaslouženého prostoru. Pravda je taková, že vzhled je v realitě každodenních vztahů až směšně nedůležitý. Důležitá je osobnost. Kdo si v létě nevšiml, do jaké míry kontrastují krásné šaty Pražaček s fádním výrazem jejich tváře? Elegantně oblečení muži, kteří jsou vidět v metru, také zrovna nezáří vnitřní krásou. Šaty nedělají člověk, člověka dělá duše. Naštěstí například tanec dává prostor i jiným smyslům než zraku. Z prostého stisknutí ruky se dá vycítit, s kým vám je dobře a s kým nikoli. Přidejme k tomu houpání do společného rytmu, v němž dvě těla opisují tentýž pohyb. Nejsme tu realitě o něco blíže než při hltání profilů? Člověk není jednorozměrný. Co je důležité, je očím neviditelné. A potřebu doteku máme všichni.

5. Kde je spása aneb střízlivě o sexu

Sex je jedním z největších podvodů této doby. Od dětství jsme vychováváni k tomu, že nás sexualita spasí. Zdá se, že se jedná o větší past než status peněz. Oboje přitom souvisí s problémem moci. Od bankovek naše společnost také očekává hodnoty, které nikdy nemohou zajistit. U sexu je to horší, protože cílí na samé jádro naší osobnosti. Kolik lidí bez ohledu na pohlaví je asi hrdých na svůj sexuální vtisk, na prvotní setkání s intimitou?

Sex je určitě podvodem v podobě, v jaké je nám předkládán, anebo rovnou vnucován technologiemi. Ty slouží jako nástroj finančních zájmů. Z reálného života se přesunul na obrazovky, z nichž nám panuje. Jeho imperativ je fašistický, násilný. Ukládá jedinci: „Musíš“ místo, aby mluvil jazykem podmíněnosti: „Můžeš, pokud druhý chce.“ Naproti tomu imperativ lásky je demokratický, neboť láska se zakládá na spojení dvou svobod.

Při pohlavním styku dochází k nejintimnější formě blízkosti, a přece mnozí svědčí o tom, že se v onom okamžiku cítí osamělí. Anebo se druhý den probudí vedle partnerky na jednu noc, která se znechuceně odvrátí. Brutálním důsledkem této praxe je pošlapání citu, živné půdy, v níž láska zapouští kořeny. Protagonista románu Oběti zlomených srdcí Saula Bellowa cynicky podotýká: „Při sexu by docházelo k přenášení lásky, kdyby nějaká byla.“ V této souvislosti můžeme parafrázovat slavný Heideggerův soud pronesený původně nad technikou: sex nevytvořil žádnou blízkost. Nevytvořil žádnou blízkost, protože se stal kořistí softwarů cílících na pudovost a podvědomí, marketingovým nástrojem algoritmů. Sex nás nespasí. To může jedině láska.

6. Na tváři lehký žal, hluboký v srdci smích

Pro mnohé vysokoškolačky dnes není problém zobrazení násilí nebo sexu, ale estetické ztvárnění smutku. Násilí ani sex neapelují na srdce, kdežto smutek ano. Co z toho vyvodit? Pohlédněme pravdě do očí: jsou z nás vězni s kamennými tvářemi. Zombie, kteří většinou nic necítí. Roboti. V hracích skříňkách našich srdcí je uložen procesor, do něhož je na jedné straně zapsaná nezkrotná žádostivost a na straně druhé nemohoucí, vyžilé emoce.

Citový chlad jako mor zasahuje dokonce i moderní architekturu. Jan Kaplický na stránkách knihy Album poznamenává, že na některých budovách jako by bylo patrné, že jejich návrháři nikdy nebyli na rande. Mluví o chladných, odcizených realizacích, jež postrádají cit. Běžně v architektonických modelech dokonce ani nefigurovaly lidské postavy, jako by hrozilo, že lidská přítomnost bude vizualizaci rušit. Zato zhodnotí-li zákazník stavbu jako „sexy“, je to dobré znamení. Spojují-li budovu s lidskými atributy, mezi něž patří pohlavnost, znamená to, že je pro něho živa, útulná, že je k bydlení, k žití, že vytváří domov. Takže je podle Kaplického na místě, pokud jsou architekti lidmi se vším všudy, protože koncovým uživatelem jejich návrhů jsou zase lidé. V nelidských domech nikdo bydlet nebude. Přesněji: jenom ti nejchudší. Ti totiž nebudou mít na vybranou.

7. Až do konce poezie..

Láska byla tradičně doménou básníků, básníci byli jejími strážci. A přece člověk se neubrání pocitu, že v oblasti poezie se leccos změnilo. Kdo se v těchto dnech probírá regály příslušného oddělení Luxoru na Václavském náměstí ve snaze najít milostnou tvorbu, zažije překvapení. Po básnících píšících o milostném citu jako by se slehla zem. Jeden Hrubín je sice k mání vždy, ale listujete-li soudobou poezií, například Troskami jednoho deníku od Daniela Hradeckého, odnesete si dojem, že musíte číst vztahovou terapii. Opravdu se láska lyriků scvrkla na vztahová traumata? Přepustili básníci svou doménu režisérům romantických filmů?

V jiném případě se známý český básník na literárním čtení, jež moderoval, v rozhovoru nad sbírkou svého kolegy, který danou dámu zakomponoval do jednoho ze svých textů, nerozpakoval veřejnosti sdělit identitu své oblíbené pornoherečky a přítomná legenda české romanistiky se jen spiklenecky pousmála. Není toto už moc? Neříká se této demonstrativní upřímnosti, která se jako provokace jen tváří, zkaženost? Netřeba se divit tomu, že Paul Claudel si vážil víc světců než básníků, ačkoli sám byl básníkem…

8. I ty, univerzito?

Naše společnost je natolik tolerantní, že snese všelicos. Kázat sexuální normy proto nezabírá. Morálka předpokládá společného jmenovatele, v dnešní době ztráty společenství však každý žijeme tak trochu v jiném světě. Společné rysy tu jsou: po dálnicích moderního vědomí se prohánějí hlavně lidé s minimem zábran a nejistým svědomím. Má tedy vůbec smysl psát o vlastním znepokojení? Některým otázkám se jednoduše nelze ubránit. Ano, soukromí je posvátné, problémem však je, že dnešní nemoci zasahují i veřejné instituce, jako jsme to viděli na příkladu životní filosofie ceněného básníka. I od autorit filosofických fakult zaslechnete názor, že „dnes spí všichni se všemi a všichni jsou spokojení“. Toto jistě není ideál univerzity, který by měl na mysli Tomáš Halík.

Technologie, reklamy i názory některých autorit navozují dojem sexuálních orgií. Ten se však nesrovnává s pravdou. Sociologové potvrzují, že starší generace byli sexuálně aktivnější než dnešní mileniálové. Lze se tedy obávat, že mnozí jsou z těchto orgií vyloučeni anebo se prostě na nich nechtějí podílet. Existuje právo na sex? Kdo miluje, nepochybuje o tom, že lásku je nutné chránit stejně jako životní prostředí. Každý, kdo někdy miloval a byl milován, může potvrdit, že obyčejný rozhovor s jeho milým nebo milou v tramvaji vydá za víc než náhodná soulož.

9. Mystika přitakání druhému

Láska je dnes nedostupná, stejně jako je žena nedostupná a muž je nedostupný. Láska se stáhla ze světa a ukrývá se na neznámém místě, kde čeká na své znovuobjevení. Kdo má dar slz, ať pláče. Smutek lásce pomáhá. A také radost jí pomáhá. A trpělivost. Láska si žádá mnohé a ze všeho nejvíce nenávidí násilí, které na ní všichni chtějí páchat. Technologie, jejichž pravým cílem je nadvláda a moc, lásce neprospívají. Snaží se ji urychlit, zmocnit. Skutečná láska je pravý opak: přijetí nového území, vzájemná starost, důvěrné společenství. Skutečná láska je radikální rozšíření srdce. Láska znamená nechat se opanovat tajemstvím, které obestírá dvě pospolné bytosti. Není to magie, jež by se snažila druhého ovládnout, jak činí mytologie elixírů lásky.

V lásce nejde o zmocnění se druhého, o nabytí práv. Láska je oběť, sebevzdání, čistota srdce. A to tím spíše, že člověk ze své podstaty nezištné lásky, která by se vydala do krajnosti, ani není schopen. Proto ji teologové vyhrazují Bohu. Oběť (třeba v podobě zřeknutí se špatných návyků) vyvažuje příměs sobectví geneticky zakódovanou v každém lidském citu. V lásce se svoboda stává domovem: chci to, co chceš ty. Staré, zkornatělé svévoli je dáno sbohem. Člověk si nezaslouží být milován, a přesto je milován. Láska je milost. Kdo život ztratí, nalezne jej.

Náklonnost druhého mi lichotí. Pokud však miluji já, mé ego se rozpouští jako sníh pod slunečními paprsky a jsem unášen vodou, vodou života, aniž bych věděl kam. Snad vstříc doteku, který je požehnáním.

(původně psáno jako soutěžní příspěvek do časopisu A2 na téma "technologizace lásky"; přepracováno)