Výroky

Probudil se a pohlédl na hodinky. Ukazovaly 04:00. Znovu ulehl, zavřel oči a několikrát se převalil. Připadalo mu, jako by se otáčel pořád na stejnou stranu. Ať se obrátil na kterýkoli bok, viděl před sebou stále tutéž postavu. A to si ze začátku myslel, že je před ní v bezpečí. Dívka zpívající popovým hlasem písničky Osvobozeného divadla ho přece nijak nemůže ohrozit. Mýlil se, od minulého čtvrtka, kdy ji potkal na chodbě ubytovny, se to změnilo. Od minulého čtvrtka, kdy s ní mluvil o Baudelairově Mršině, nemyslel na nic jiného než na Anastázii. Anastázie s notebookem připomínající informatičku, Anastázie inteligentně analyzující antikomunismus, drobná Anastázie s dlouhými vlasy a anticky rovným nosem. V pět znovu usnul. Mokrý sen následoval o něco později.

II

Zaklepal na pokoj se štítkem 223. Všechny pokoje označené čísly 200-299 se nacházely ve druhém patře. Spojení druhého patra a nábožensky založených lidí je poněkud groteskní, protože druhé podlaží svým číselným označením nechtěně poukazuje na ďábla: dvojka je čísla satanovo, na rozdíl od trojky, čísla Božího.

Vyhlédl obličej poznamenaný nočním memorováním.

"Ahoj, předpředvčerejší debata byla fajn." Ta slova vyzněla podivně. Celou sobotu se s ní neviděl, dokonce se Anastázii cíleně vyhýbal. Ale na včerejším, nedělním studentském protestantském obědě, podbarveném započatou olympiádou, ji nešlo nepotkat. Přirozenější by bylo říct „včerejší debata“, ale připomínaný rozhovor se konal už v pátek.

Byla trochu překvapená, na ubytovně nebylo ve zvyku klepat si navzájem na dveře, zvlášť když jste nebyli předem domluvení. Domluvy obvykle zařizoval facebook. Po chvíli se Anastázie vzpamatovala.

"Mohl bys chodit každý pátek. Já většinou tělocvičnu vynechávám, ale kavárnu ne." Po tom umlkla. Uměla mluvit velice elegantně, dnes ráno ji ten dar poněkud vyrazil z ruky moment překvapení. Zaskočil ji. Společná řeč tu ještě nebyla. Pokusil se ji navodit.

"Učila ses zase až do pěti do rána? Jsi celá sinalá."

"Jsem v pohodě," řekla o poznání živěji. Nakonec nebyla tak unavená, jak se mu zdála. Vychýlený rytmus spánku dorovnávala pozdním vstáváním.

"Ta páteční debata se opravdu povedla," opakoval počáteční větu. Hledal směr konverzace, který se před zaklepáním zdál být zde a nyní se vytratil.

"Ano." Oba se odmlčeli. Z pootevřených dveří vycházel proužek světla. Tentokrát prolomila první ticho ona.

"Ládys zítra slavní narozeniny. Nechceš přijít taky? Budeme tam mít živou kapelu, máme nazkoušené písničky od Beatles a od Kluse. Já tam beru svou violu."

"Vím, říkal mi to v pátek v kavárně." Dobře, že mohl odpovědět takhle, vrací ji tím zase k pátku. Ještě kousek a bude tam, kde chtěl být.

„Bude mu přes třicet, že?“ Přímé odpovědi na pozvání se chtěl vyhnout. Sice ho příležitost být s Anastázií náramně lákala, pozorovat ji, jak hraje na violu, mluvit s ní, stát vedle ní, dokonce by se mu mohlo podařit ji rozesmát! –ale vyhlídka na všudypřítomnou evangelizaci, na nekonečné diskuze s věřícími, na líčení příkladů Boží milosti v životě pětatřicetiletého muže, které jako by vypadly z nejprůměrnější americké televize, ho více či méně odrazovaly. Skutečnost, že tolik dal na filosofické ideje, mu zabraňovala tvářit se, jako by ho Kristus (jejich Kristus!) nějak moc zajímal. Stačí krok a připomene jí to, co jí chtěl připomenout. Musí převzít iniciativu, musí zabrat.

"Vlastně ještě lepší než diskuze v kavárně s tím literárním vědcem bylo to, jak jsme si ještě po ní povídali dál na chodbě. Tys mluvila o pražácké češtině, o vyplazeném jazyku jednoho písničkáře, o tvém klasickém gymnáziu, o Ovidiovi, o tom, jak jste četli Homéra v řečtině a jak verš "borovice ještě tehdy nesestupovaly z hor" rozhodl o tvém odvrácení se od dráhy klasické filoložky. A ty rozdíly mezi Pražáky, Moraváky a Ostraváky v akcentování sprostých slov, to jednou zužitkuju."

Prozatím neodpovídala, na vtipkování zřejmě neměla náladu. Už včera na obědě byla taková, možná je to způsobené blížící se zkouškou. Ne že by ji nesvítily oči, když mluvila o kombinézách holandského bruslařského týmu. Když jí však cestou z nedělního oběda u trati řekl, že ji nemůže doprovodit až ke studentské koleji, protože musí nakupovat, vůbec ji to nemrzelo. Vzala to na vědomí se studenýma očima. Stejně jako si předtím při obouvání nevšimla, že jí podal kozačky do předsíňky. Možná to byla i jeho vina, předstíral k ní lhostejnost a zřejmě se mu to dařilo.Teď se znenadání usmála:

"To jo, hlavně ty, když -"

"Nestálo by za to někdy takový večer ve dvou zopakovat?" skočil jí prudce do řeči, protože už se nemohl udržet, a ve stejném tempu pokračoval. "Ta otázka ohledně vztahu díla a autora by se třeba definitivně rozhodla. Obě odpovědi připouští pro i proti, ale jejích rozhodnutí třeba závisí na tom, kdo vymyslí silnější protipříklad."

Už se z něj zase stává automat na různé teorie, jak si často ve svých studenějších chvílích připadal. Běžící pás, který chrlí teze v továrně, kde cítí jenom stromy venku za oknem. Zdálo se mu, že studium sociologie svým pozitivismem poněkud znetvořuje jeho vlastní, na spontaneitě založenou přirozenost. Někdy si toho byl vědom až mučivě, ovšem na to, aby začal jiné studium, byl příliš důsledný. Co nakousne, to dojí. Společenská krátkozrakost mu překážela spatřovat v banálních, každodenních konverzacích se svými nerozvinutými větami také nějaký půvab. Racionální souvětí představovalo krunýř, pod nějž se šlo – nakrátko sice, protože se i jemu jako každému líp dýchalo na volném prostranství – jako pod železný ponk schovat. Strašně toužil projevovat sympatie, strašně toužil cítit, tělem, mimikou, gesty, stočeným pohledem, frontálním pohledem, mrknutím oka, dynamikou rtů, - a přitom se mu toto vše ze sebe nedařilo vydat jinak než sepsáním básně. Anastázie byla překvapená, ale její překvapení se mělo ještě prohloubit.

"Smím být první, kdo tě pozve na univerzitní ples?" vyhrkl. Ani se nezeptal, jestli už není někým pozvaná! Všechno se před ním točilo. Zoufale ze sebe vyrazil: "Tvůj duch se potácí mezi průměrností!" a utekl.

III

"Mluv na rovinu, cos jí to vlastně řekl?" Už poněkolikáté si pouštěl tu scénu z filmu Woodyho Allena. Hlavní protagonista tam prochází velkým trablem, je až po uši v nesnázích, protože na dveře klepe rozchod s přítelkyní. V kritické chvíli se však vždy odněkud objeví pár starých dobrých známých, ti ho svezou výtahem z šestého patra, odkud chtěl skočit na zem a zabít se, dolů a dokážou mu vemluvit, že nic není ztracené. Strašně tohle mužíčkovi záviděl, v jeho případě se žádný osvědčený pár, který by se vyloupl zpoza rohu, vrazil mu do rukou text, řka: „Jdi za Anastázií a odproš ji!“ nenašel. Někteří lidé se před ostatními tváří právě v době svých největších životních krizí nejvíce v pohodě a to byl bohužel i jeho případ. Jeho tvář byla psána jakýmsi nečitelným klínovým písmem vtesaným do kůže lety v izolaci.

Naštěstí měl tenhle rok výborného spolubydlícího, který ovšem na bytě nezůstával přes víkendy. Zkoušel si vzpomenout na nějakou vyzkoušenou techniku v zacházení s ženami, o níž mu zkušený Johann vyprávěl. Nedokázal si vybavit nic jiného než „hodně mluvit a chovat se pozorně“. Mimo galantní chování nepřisel na nic. Zamyslel se.

Role muže v současné společnosti? Amorek, který odhodil luk a jemuž kulomet nepřipadá dosti pohlavní. Dobývání? Svádění? Ve vizuální kultuře jsou spíše na ústupu. Ve Snowboarďácích i Rafťácích, filmech pro puberťáky, jsou to dívky, kdo svádějí, a ne muži. Mádl i Kotek se doslova nechají odvléct na lože, jako by je nenapadlo, že i jednolůžko může sloužit dvěma. A zase jsou to ženy, kdo je bere za ruce, a ne naopak. Mužům se musí tělesná láska zanést až pod nos, aby konečně něco začali dělat. Uměřenost ve vztahu k mladým ženám. Aristotele, pomoz.

Co jsem jí to vlastně řekl? Vrátil se v myšlenkách zpět. Znechutila ho tím, že na včerejším obědě tak bezduše kafrala o olympijských hrách, že se chichotala nad designem rakouských lyžařů. Očekával od ní další zjevení, další pátek, a místo toho se dostavil opak, strašná deziluze, nezměrné zklamání. Anastázie už nemá chuť být hluboká? napadlo ho. Jak si to jenom mohl myslet. Vynořily se mu dvě její věty.

"Nepřipadá ti, že beatnici ke svému talentu nemuseli nic přidávat?" Na to se ho zeptala na oslavě svých narozenin. A větou "Babiš uspěl hlavně proto, že má vynikající PR" zase jako druhá Hannah Arendtová komentovala výsledky nedávných voleb.

Dvojka je číslo ďáblovo, výroky podobné úrovně už od ní nikdy neuslyší. Znamená nedělní oběd Anastázin úpadek? Chvíli si pohrával s myšlenkou, že Anastázie se nebezpečně blíží nivelizaci svých schopností, že ji pokouší ďábel povrchní všednosti, průměrnosti, z níž nelze vybruslit. Šok z toho, co jí řekl, co jí dokázal říct, se pomalu vytrácel. A pak si vzpomněl na třetí Anastázin výrok, na promluvu nejdelší, z níž jako z rozvíjejícího se květu vanula veškerá Anastázií nastřádaná něha:

"Vztah má totiž sílu podmanit si celou naši bytost, dovede nás proměnit, dovede nás strhnout s sebou úplně se vším, co máme, co vlastníme a co nás definuje; pouto vztahu je tak silné, že se mu celí poddáme." Tohle řekla na obědě asi před měsícem před celou svou protestantskou suitou („děcky“, jak je nazývala), nezazníval v tom sentiment, projevila tím vyzrálost kvetoucí dívky.

A přece ode mě Anastázie nyní odmítá rosu na své květy a pyl na jejich bliznu, pomyslel si.

V tu chvíli jako by do něj uhodilo. Opakoval si: „I kdybych mluvil jazyky andělskými a nebeskými, a lásku bych neměl…“ Jazyky andělskými, jazykem třetího Anastázina vyjádření. Vyskočil z postele. Všechna prohnilá všednost Satanova se mu naráz proměnila v čerstvé stvoření Boží. Tři Anastáziny výroky jako tři božské osoby. Intelektuální obratnost Ducha a Kristovu znalost lidské psychiky korunuje – Bůh lásky.

Seběhl se po schodech do druhého patra za ní. Anastázie právě mizela v kuchyňce.