Beat a drogy

Drogy k umění tak nějak patří. Když to otočíme, jednoduše se nedá říct: kde je umění, tam nejsou drogy. Drogy jsou v širokém povědomí vnímané jako inspirační prostředek, jímž umělec rozněcuje svou fantazii a dostává se d

X+

Řekli jsme, že drogy k umění patří. Když si vezmeme do rukou knihu francouzského básníka Charlese Baudelaira o hašiši, nečekají nás blouznivá líčení těch nejdivočejších fantazmagorií, nýbrž chladný, věcný popis užívání hašiše, včetně jeho rizik. Fantazmagorie se ve skutečnosti tvoří snadněji zastřízliva, protože si můžeme vědomě vymýšlet; těm, kdo jsou pod vlivem omamných látek, připadá i banální stéblo trávy jako nejpohádkovější realita, kdežto střízlivý člověk se bude u takových výlevů nad jedním stéblem nudit. Když se ptali amerického režiséra Davida Cronenberga, kolik toho při zfilmování Burroughsovy knihy Nahý oběd vykouřil, odpověděl, že nic. Ono se totiž špatně točí film s rozmazaným zrakem.

Zmínili jsme beatniky a jejich slavného předchůdce Burroughse. Beatnici jakožto první americká literární generace užívání drog otevřeně podporovali. A Allen Ginsberg, nejdůležitější básník této generace, nebyl výjimkou. Ginsberg o drogách referoval dokonce s nadšením, když se podíváme blíže, vlastně ani nezohledňoval hrozbu drogové závislosti (aspoň zpočátku). Zřejmě ji sám nikdy neprožil. (Ačkoli měl zkušenost s paranoiou vyvolanou kouřením marihuany.) Tím se lišil od Williama Burroughse, známého spisovatele-narkomana, který v tvrdých drogách a vážné závislosti viděl zlo a taky o tom podal zprávu v předmluvě ke své slavné knize Nahý oběd. A přece Ginsberg, tento nejsvobodomyslnější beatnik a na druhou stranu věčný revolucionář, s důsledným užíváním drog přestal a neupadl do závislosti. Otázka je proč? Proč změnil názor, co ho k tomu vedlo?

Přechod od jedné víry k druhé je totiž vždycky strašně zajímavý. Vezměme si to tedy popořádku. Proč Ginsberg začal brát drogy? Tvrdíme, že droga nemůže tvůrce inspirovat ve smyslu, že by mu poskytla nápad či vizi. Kdyby však experimenty, řekněme, s marihuanou, nebyly pro umělecké tvoření nějak přínosné, Ginsberg by je zarazil, protože měl literární ambice. Ony však vyloženě nepřínosné nebyly, naopak sloužily k tomu, aby básník ze sebe na jeden zátah inspiraci dostal, aby své prožitky transformoval do kusu papíru; experimenty s drogou osvobozovaly Ginsbergův intelekt, a tak mohl napsat své Kvílení. Samotná droga však prvním tvořivým popudem zcela jistě nebyla, spíše sloužila jako katalyzátor vlastním tempem se rozvíjejícího talentu.

O osvobození šlo beatnikům hodně, dostat se na chvíli mimo dosah všelijakých veřejných mínění, změna vědomí, to byly jejich cíle. Nenechat si kazit den, žít… Krásně je to vyjádřené v Kerouacově románu Na cestě. Konkrétně ve chvíli, kdy Sal Paradise a Dean Moriarty spolu jedou několikátý den autem a už se to mezi nimi začíná kazit, pomalu se mezi ně začíná vkrádat černé rozpoložení. Oni si toho všimnou a shodnou se na tom, že toto nechtějí. Jistě, nálady se mění, to není žádná novinka, jim však v tu chvíli nejde o jednu z efemérních nálad (nesnaží se být pořád v extázi, nejsou tak hloupí), jde jim o nastavení k životu. Pokud by se vážně pohádali, jejich cesta napříč Amerikou, účel této cesty by selhal. Oni právě odjíždějí od všech nud, vyčerpání a zlob. Jsou ubití a blažení.

Ginsberg nezůstal jen u soukromých zkušeností s drogami, v r. 1965, v třiceti devíti letech, napsal esej, v němž se postavil za legalizaci marihuany. Zdena Salivarová v knize „Opustíš-li mne, nezahyneš“ popisuje návštěvu na Ginsbergově farmě a tamní experimenty s drogami, kterých se sama zúčastnila. O jaké drogy přesně šlo, neuvádí. Když mluvíme o experimentech, je jasné, že se jednalo o něco ještě nevyzkoušeného. Vždyť LSD bylo na začátku 60. let nevinné, protože běželo o historickou novinku. Je zajímavé, že návštěva u Ginsberga probíhala zrovna tímto způsobem.

Básník se zřejmě o zdraví účastníků nebál, neboť kupříkladu LSD zkoušel za asistence akademického psychologa Timothy Learyho sám na sobě. Užívání LSD tedy bylo posvěcené autoritou učence. Navíc drogy stály v rukou beatniků výrazně v opozici vůči zlu, jímž trpí svět, totiž válkám: „Až bude marihuana legální, válka nebude možná.“ Lehké drogy byly výrazem nenásilí, pohody, i když výrazem neoficiálním, podzemním, ilegálním; nebeské harmonie šlo podle beatniků dosáhnout meditací; můžeme tedy říci, že beatnici proklamovali obrácení se do svého vnitřního světa, protože právě lidé bez jakési vnitřní dimenze podle nich zapříčinili takové hrůzy jako vietnamskou válku. Užívání marihuany pro beatniky představovalo spirituální zkušenost. Bez této zkušenosti, ať ji již zakusí v kterékoli podobě, tíhne člověk k agresivním vášním, které potřebuje vybít navenek. Jinými slovy má tendenci kopat kolem sebe, schází-li mu prožití transcendence. Platí tu heslo „kultura, nebo agrese,“ přičemž lehké drogy jsou v podání beatniků překvapivě na straně kultury.

A přece Ginsberg nakonec s drogami přestal. Dovedla ho k tomu zase spiritualita, konkrétně buddhizmus. Mluvili jsme o tendenci k agresi, které podléhá zejména člověk, jemuž v životě schází spirituální rozměr a který je tím podvědomě neuspokojený a mezeru po této bytostné potřebě se snaží zaplnit např. získáváním stále větší moci. Takový člověk pak bývá destruktivní ke svému okolí, a hlavně, což je nejnebezpečnější, má sklon vytvářet si nepřátele a udržovat si je: nepřátelství ho živí, bez nepřátel se neobejde.

Ginsberg byl sám silně morální člověk, což se nevylučuje s faktem free života, jejž vedl. Své Sebrané básně dedikoval rodičům, přestože žil opačným životem než oni (Ginsberg-homosexuál). Jako přívrženec buddhistického učení sdílel myšlenku všesvětového míru (jeho matka Naomi zčásti kvůli informačnímu tlaku na „bezstarostné“ Spojené státy v době 2. světové války duševně onemocněla). V žádném případě však nemanifestoval nějaký pasivní pacifizmus, nějakou naivní myšlenku bratrství a la romány Julese Vernea; Ginsberg si svět rozhodně neidealizoval, některé pasáže jeho slavné básně Kvílení jsou drsně upřímné a plné syrové reality: „Jaká sfinga z cementu a z aluminia jim rozrazila lebky a pozřela jejich mozky a fantazii? Molochu! Samoto! Špíno! Šerednosti! Popelnice a nedosažitelné dolary!”

Protože byl Ginsberg tak morální – vždyť se stal i autoritou pro mladé lidi – nikdy se úmyslně nedopouštěl sebepoškozování, nikdy nepodepsal smlouvu se sebedestrukcí jako některé rockové kapely. Co s energií, kterou lze využít jak k poškozování světa, životního prostředí a lidí kolem sebe, tak k ubližování sobě samému, když tato energie se v jednom kuse hlásí o slovo? Když je pořád tu a nelze ji odložit? Ginsberg místo destrukce podporoval tvořivost, a to každou, i tu nejprimitivnější. Jak řekl jeden malíř: „Kdybych netvořil, ta nevyužitá síla by se obrátila proti mně“.

Ginsberg přestal užívat drogy na doporučení svého duchovního učitele, buddhisty Chögyama Trungpy. Je známo, že v asijských středověkých říších za podléhání opiu hrozil trest smrti. (Opium však patří na rozdíl od marihuany mezi tvrdé drogy.) Již v roce 1969 vyšla kniha,[1] v níž básník varoval před některými účinky speedu. Speed Ginsberg užíval příležitostně, ale dlouhodobější aplikace se zdržel: podle něj totiž vede k nacistické mentalitě. Je zvláštní, že o tomto básníkově odvratu od narkotik se mluví málokdy. Možná, že mladý Allen je atraktivnější než prorocký starý Allen. Shrnuto a podtrženo, Ginsberg od narkotik upustil, to však neznamená, že by přestal vnášet svěží podněty do ospalých společenských pořádků. Naopak svým angažovaným postojem a svou tvořivostí zůstává inspirativní dodnes.

[1]http://www.doitnow.org/pages/ginsberg.html